právní krize
Za dovršení vývoje římského práva, dobu vrcholně klasickou, je považováno severovské
období. Za Severovců působili nejvýznamnější právníci, z jejichž děl čerpali sestavovatelé
dvou základních pozdně antických právních kodifikací, Kodexu Theodosiova a Iustinianova
(5., resp. 6. st.), a kteří platili za základní právní autority: Aemilius Papinianus za Caracally,51
Domitius Ulpianus a Iulius Paulus za Alexandra Severa, kteří se svými doporučeními
významně podíleli na rozhodování císařského konsilia i vlivných žen v císařově okolí.
Všichni tři zastávali v různých dobách nejvyšší jezdecký úřad praefekta praetorio. Na jejich
příkladu se tak dá dobře dokumentovat posun tohoto úřadu ze sféry vojenské k civilní.
Nejvýznamnějšími pravomocemi, kterými za Severovců praefectus disponuje, jsou moci
soudní, přičemž neztrácí ani původní vojenskou pravomoc. Prefekt je členem císařské
rady52 a po usídlení vojska v Itálii se stává nejvyšším vojenským velitelem Itálie. Přeměna je
dovršena až za Constantina Velikého, který praetoriánskou gardu rozpustil.
Konec klasického období římského práva bývá někdy kladen na začátek vlády císaře
Diocletiana,53 častěji však už k roku smrti císaře Alexandra Severa (235), jíž počíná období
vojenských císařů. Tím však vzniká jakési právní mezidobí, hodnocené dnes vesměs jako
doba konsolidace a příprav k době dominátu spíše než jako úpadek.54
Obecnými trendy legislativy a soudní praxe pozdního principátu jsou zvyšující se
přísnost, až ukrutnost, a rozvíjení sociální nerovnosti.55 Teprve za dominátu se těžší
tresty začínají rozšiřovat do všech vrstev společnosti v souvislosti se změněným postavením
občanů, poddaných vůči panovníkovi. Již za vrcholného principátu ve 2. století
ovšem začíná platit, že v oblasti soudních privilegií nerozhoduje občanský ani římský či
italský původ.
Za vlády Hadriana, resp. Marka Aurelia, začíná dichotomii občan-cizinec, občan-otrok
pomalu nahrazovat diferenciace mezi občany privilegovanými, honestiores, a občany bez
privilegií, humiliores.
56 To, co bylo dříve právem každého občana, se stává výsadou úzké
skupiny vznešených (tzv. illustres), tedy senátorů a jezdců, dále členů městské elity, vojáků,
veteránů a vykonavatelů svobodných povolání (lékaři, architekti aj.). Udělení občanství
všem svobodným obyvatelům říše císařem Caracallou roku 212 tak přineslo výhody jen
omezené skupině říšské populace. Humiliores mohli být mučeni a odsuzováni k různým
tělesným trestům vyhrazeným dříve pro otroky a cizince, jako bylo bití, odsouzení do dolů
(ad metalla), k předhození šelmám (ad bestias), upálení nebo ukřižování, které bylo
ve 3. století považováno za nejtěžší trest.
Fyzické násilí bylo v římské společnosti považováno za dehonestující, proto měl občan již
od nejstarších republikánských dob právo se proti takovému trestu odvolat (provocare). Toto
právo se však vztahovalo pouze na tresty vyplývající z koerciční pravomoci úředníků (ius
coercitionis), která byla součástí imperia vyšších magistrátů, od soudních porot (quaestiones)
odvolání nebylo. Z republikánské doby známe celou řadu provokačních zákonů, z nichž nejstarší,
nejspíš mytická lex Valeria měla pocházet ze samého úsvitu republiky, z roku 509 př. n.
l.58 Odvolací právo platilo i za principátu, republikánská provokace k lidovému sněmu však
ustoupila apelaci (appellatio) k císaři. Apelační právo platilo v civilních i trestních procesech,
císař je vykonával osobně nejen v Římě, ale kdekoliv se právě nacházel. Bylo jej možné uplatnit
stejně jako úřednickou intercesi za republiky předtím, než byl vynesen rozsudek.59 Provinciá-
lové mohli narazit na překážku v podobě správce, neboť bylo zvykem podat písemnou žádost
o odvolání nejdřív jemu. Do Marka Aurelia bylo možné v případě zaujatosti správce doručit
písemnou nebo ústní žádost přímo císaři. Marcus však v souvislosti s nutností omezit množ-
ství případů nařídil poslat odvolání od místního soudu k císaři nejdříve ke správci provincie
a stejně tak v případě odvolání od soudců (iudices) jmenovaných správcem.60
Za protivící se tradicím považovali Římané analogicky i mučení svobodných. Předpokládá
se proto, že nejméně od Augusta do Hadriana mohli být legálně mučeni pouze
odsouzení. Za Antonina Pia je toto postavení, zvané servitus poenae, degradace do otrockého
statutu, tedy ztráta občanských práv i svobody, oficiálně definováno a vyhrazeno
pouze nižším vrstvám.61 Otrokem z trestu se stával každý, kdo byl odsouzen k těžkým
trestům včetně trestu smrti (do arény, do dolů apod.), jeho mučení tedy mělo napomoci
odhalit případné spoluviníky, proto byli i odsouzenci na smrt uchováváni po rozsudku
naživu. Vyšší vrstvy nemohly být od této chvíle potrestány horším trestem než nějakou
formou vyhnanství.
Později bylo umožněno používat u soudu mučení pro dokazování viny mučeného, což bylo
původně dovoleno pouze u otroků.
Pro zahájení útrpného výslechu už stačilo pouhé silné
podezření namísto odsouzení. Mučeni mohli být navíc svědci, ukázali-li se jako potenciálníspoluviníci.63 Nebezpečí však stále hrozilo i žalobci tak, jak tomu bylo v předchozích dobách,
tentokrát mohl být napaden i za to, že žaluje člověka svobodného, jako by to byl otrok.64
Tělesných trestů pro chudší občany obecně přibývá. Ne vždy se jednalo o nové tresty,
v některých případech docházelo pouze k znovuzavedení krutých trestů dávných dob.
Podle Gaiova (2. st. n. l.) komentáře už v Zákonu dvanácti desek stálo, že kdo zapálil dům
nebo zásobu obilí, měl být spoután, zbičován a upálen:65 analogicky na zač. 3. st. píše Callistratus,
že člověk, jenž pro osobní nepřátelství nebo kvůli touze po cizím majetku založí
uvnitř města požár, má být potrestán na hrdle, což často znamená upálení zaživa. Úmyslní
žháři nízkého původu bývali také předhazováni šelmám,66 urození pouze posíláni
do vyhnanství. Právník Ulpianus67 nesouhlasí s ukrutnými tresty, ale pouze v případě, že
nejsou úměrné činu, okolnostem, věku a pohlaví pachatele. Kritizuje praxi, že chrámoví
zloději jsou obecně házeni šelmám, zaživa upalováni a věšeni na kříže (et scio multos et ad
bestias damnasse sacrilegos, nonnulos etiam vivos exussisse, alios vero in furca suspendisse).
Doporučuje proto, aby byli do arén posíláni jen ti, kteří se vlastnoručně vloupali v noci
a ukradli velké množství votivních darů; ti, kdo ve dne ukradli jen málo, mají být posláni
do dolů (poena metalli) – pro honestiores ovšem platí těžší vyhnanství (deportatio). Nespravedlivé
se naopak Ulpianovi nezdá, že zloději dobytka jsou v Římě předhazováni šelmám,
protože jde o správnou odplatu pro ty, kdo útočí ozbrojení.68 Lupiči (latrones) měli být rovněž
trestáni úměrně provinění, tedy ukřižováním na místě činu pro výstrahu a v odplatu,
ač občas bývali podle Callistrata odsuzováni do arény.69 Do arény bývali vrháni i vrazi, traviči
a zaklínači z řad humiliores, jen urození měli být deportováni na ostrov, jak říká právník
Aelius Marcianus (zač. 3. st.).71 Nejhorší trest (summum supplicium) byl uchystán i pro
hanobitele hrobů nízkého původu, kteří by vytahovali těla nebo kosti.72
Charakteru severovské vlády zcela odpovídají těžké tresty pro vojáky, kteří zradí vlast
nebo dezertují (proditores, transfugae). Jejich provinění je vzhledem k jejich postavení zbavuje
občanských práv a činí z nich nepřítele, takže mohou být i mučeni.73 Zatímco ještě za M. Aurelia mají být prostě stiženi hrdelním trestem (capite puniuntur),74 za Severovců
bývají spolu s jinými zemskými škůdci (hostes) upalováni,75 případně věšeni na kříže76
a o něco málo později77 mučeni, házeni šelmám a křižováni bez ohledu na to, že vojáci jsou
jinak z takových trestů vyňati.
K projevům sociálního znerovnoprávňování patří tendence omezit apelační právo
občanů z řad nižších vrstev kvůli zvyšujícímu se počtu občanů a nárůstu množství odvolání.
Už před Neronovou vládou bylo nutno složit finanční sumu, za Traiana a Hadriana
pak byly vyčleněny kategorie zločinů i občanů, na něž se apelační právo nevztahovalo. Tento
proces souvisí se snahou posílit veřejnou disciplínu, čemuž mělo zejména napomáhat pronásledování
zločinů ex officio, tj. z iniciativy správního úředníka (v provinciích), který byl
u Římanů zároveň soudcem.78 Tak se apelační právo nevztahovalo například na zločiny
vraždy, loupeže, travičství, únosu nebo veřejného násilí,79 ani na herce (qui artem ludicram
faciunt; protože na představeních docházelo často k nepokojům), osoby už jednou odsouzené
(iudicati; kvůli recidivitě), osoby, které se protivily úřední vůli nedostavením se
k soudu (contumaces – tito mohli být odsouzeni v nepřítomnosti).80 Zbavení apelačního
práva ale neznamenalo okamžité vykonání trestu, úředník musel nejdřív napsat císaři –
v době čekání na císařské rozhodnutí zůstával právní status obžalovaného vždy neporu-
šený. Nejdřív jednat, a potom psát císaři bylo možné pouze v případě, že se jednalo o zále-
žitost ohrožující veřejnou bezpečnost.81 Později byli apelačního práva zbaveni i ti, kteří
doznali vinu (confessi), aniž by byli odsouzeni (damnati), ačkoliv císařská nařízení dlouho
trvala na tom, že obě kategorie nesmí být ztotožněny.
Zároveň s normami, které snižují právní ochranu níže postavených, se objevují takové,
které přiznávají privilegia dekurionům a dalším příslušníkům elity. Za první případ rozli-
šování honestiores a humiliores se považuje Hadrianovo nařízení,83 že dekurioni nemají býttrestáni smrtí,84 ale už v dobách republiky byla možnost vyhnout se trestu smrti odchodem
do vyhnanství mnohem výhodnější pro aristokraty, kteří se mohli uchýlit na své statky.85
Jen pro občany nízkého původu (tenuiores homines), bez ohledu na svobodný původ (dumtaxat
qui liberi sunt) je určeno bití holemi (fustibus caedi), honestiores nesmí být biti ani bičováni
(verberare). Bití je chápáno jako známka nízkého postavení,86 exempce proto signalizuje
vyšší důstojnost (honoris reverentia). Mezi tyto honestiores patří dekurioni, kteří tak mohou
být nanejvýš posláni do exilu, a to i za nejtěžší zločiny,88 s jejich postavením se nesrovnává, aby
byli odsouzeni například do dolů, a tím pádem vůbec degradováni k servitus poenae.
V reskriptu Antonina Pia se výslovně píše, že dekurion nesmí být vyšetřován na mučidlech.90
Z útrpného práva jsou vyňati také úředníci, kteří dosáhli dva nejvyšší jezdecké tituly vir eminentissimus
(náležel praefektu praetorio) a vir perfectissimus (např. praefectus classis Misenensis,
Ravennatis; praefectus annonae, vigilum) a jejich potomci až do pravnuků.
Na začátku 3. století stanovila císařská mandata, že konzultace s císařem je nutná i tehdy,
když má být dekurion odsouzen k pouhé relegaci (mírnější forma vyhnanství), správce provincie
musí v tomto případě přiložit ke zprávě svůj rozsudek. V případě trestu za kapitální zločin
má být dekurion držen ve vazbě až do doručení rozsudku císaře92 (relegatio mezi kapitální tresty
nepatřila, protože nezbavovala občanství).93 Po návratu z vyhnanství musel dekurion požádat
císaře, aby se mohl vrátit ke své činnosti v městské radě.94 Odsoudit k těžšímu vyhnanství se
ztrátou občanských práv a majetku (deportatio) ve stejné době bylo všeobecně povoleno jen
po konzultaci s císařem, bez ní to mohl provést pouze praefectus Urbi, nikoliv správci provincií.95
Krutost (crudelitas, saevitia), které byli občané s postupem doby stále více vystaveni,
dala podnět k touze po umírněnosti (clementia), jež našla své vyjádření ve výtvarných
památkách vrcholného a pozdního principátu a v souvislosti s množícími se „barbarskými“
nájezdy také v císařské propagandě 3. století, oslavující clementiam temporum, mírnost
doby, v protikladu k válečnému běsnění: clementia se stává univerzální kvalitou, seslanou
bohy, zaručuje řád světa i kosmu.96 Soudobí autoři volají po návratu hodnot, jako je securitas,
pax, abundantia, iustitia.
K císařům, kteří jsou v tomto směru nejvíce idealizováni, patří M. Aurelius Probus. Historia
Augusta jej líčí jako osobnost, k níž se občané upínali ve svém zoufalství, a to nejen
kvůli onomu sympatickému jménu (probus = řádný). Jaké naděje tedy choval Říman druhé
poloviny 3. století, nám nejlépe osvětlí následující ukázka z Probova životopisu:
„‚Brzy nebudeme potřebovat vojsko‘, řekl. Co je to jiného, než že žádný Říman už nebude
vojákem, že náš stát bude v bezpečí vládnout všude a všechno mu bude patřit, že svět nebude
zbrojit a dodávat vojsku obilí, dobytek se bude chovat pro orbu, koně se budou rodit pro mír,
že nebudou války a zajatci a všude zavládne mír, všude budou platit římské zákony a všude
budou naši soudci. … Jak by byli všichni šťastni, kdyby za jeho vlády nebylo vojska? Žádná
provincie by nedodávala obilí, z císařské pokladny by se nevyplácel žold, římský stát by byl
stále bohatý, císař by nemusel nic platit a majitelé pozemků by neodváděli daně. Probus
sliboval opravdu zlatý věk…vojáci, kteří nyní vyvolávají občanské války a sužují stát, by
orali pole, zabývali se vědou, učili se řemeslům nebo byli námořníky.“
ZPĚT DO MENU HISTORIEnávod /
historie /
slavné bitvy /
divy světa /
císaři