vojenští císařové

K projevům krize vlády můžeme počítat už období po zavraždění Severova syna M. Aurelia Severa Antonina zvaného Caracalla (samostatně vládl 211–217), kdy se nejprve moci chopil strůjce vraždy, praefectus praetorio M. Opellius21 Severus Macrinus (217–218), který se stal prvním jezdcem na trůně, a signalizoval tak počátek nové éry rozkvětu jezdeckého stavu ve 3. století. Také císařové Maximinus Thrax, Philippus Arabs, Claudius II., Aurelianus, Probus a Carus pocházeli z jezdectva. 3. století je považováno za „zlatý věk“ jezdeckého stavu, který se projevuje i rostoucím počtem jezdeckých úřadů, prokuratur, souvisejícím s rostoucím zájmem o ně.22 Vzestup jezdců souvisí i se vznikem vojenské aristokracie a je pro ně charakteristické, že pocházejí často z nízkých vojenských vrstev na okrajích říše (např. Pannonie, Horní Moesie). Narozdíl od dřívějška už nemají zájem o vstup do senátorského stavu, vmísit se mezi rodovou aristokracii přestává být atraktivní. Příkladem jdou sami císaři 3. století, pocházející začasté z nízkých vrstev, z periferních oblastí říše. Macrinus a Aemilianus byli například Maurové, Elagabalus a Alexander Severus pocházeli ze Sýrie, otec a syn Gordianové nejspíš z Kappadokie, Philippus z římské Arábie; mnozí měli své kořeny v Podunají, kde se nacházela tradičně silná a kvalitní armáda (Maximinus, Decius, všichni čtyři první augustové a caesarové dominátu Diocletianus, Maximianus, Constantius Chlorus a Galerius). Podle svého původu v této oblasti dostala jméno skupina posledních císařů principátu, tzv. illyrští císařové (Claudius II., Aurelianus, Tacitus, Probus, Carus,23 Numerianus, Carinus), jejichž snahy o vnější konsolidaci říše mařila častá spiknutí důstojnických klik.

Zároveň s růstem významu jezdců dochází k odpolitizování senátorů, kteří se nehodí pro nový typ obranných válek, jaké se vedou od Marka Aurelia. Mocnými vojenskými činiteli i vysokými císařskými úředníky se stávají jezdci, mezi nimiž figurují důstojníci z povolání i právníci (viz praetoriánští prefekti Papinianus, Ulpianus nebo Paulus), což je odrazem nových společenských měřítek. Rod se cení méně, o to více významu má politická loajalita, právní vzdělání a vojenské zásluhy a zkušenosti. Dochází tak vlastně k vytvoření nového společenského modelu, navazujícího na předchozí vývoj. Počet senátorů z provincií sice také roste, ale senát si stále zachovává svůj tradiční konzervativní postoj, který sdílí jeho příslušníci univerzálně v celé říši.

Nízký původ nové elity však neznamená její „barbarizaci“, vždyť mnoho jejích přísluš- níků pochází z romanizovaných provincií. A právě u méně vzdělaných osob důstojníků mnohdy pozorujeme nejsilněji touhu po ztotožnění se s římskými ideály, neboť tito se sami považovali za dědice římských hodnot. Výrazně se tato tendence projevovala například v provincii Pannonii, jak o tom svědčí panegyrik24 na císaře Maximiana k výročí narozenin města Říma roku 289: „Kdo by pochyboval, že již po mnoho století od doby, kdy Herkulova síla přispěla římskému národu, je vládkyní národů díky své starobylé slávě Itálie, ovšem Panonnie díky své zmužilosti?“

Po Macrinově uzurpaci se jasně ukázalo, jak mocné přízni armády se severovská dynastie těšila a zároveň jak vzrostla moc vojska. Armáda nebyla ochotna akceptovat uchazeče, který nebyl spřízněný se Severovci a který byl milý senátu. Po smrti Severovy manželky, Syřanky Iulie Domny, přešla přízeň a zároveň moc na její příbuzné, sestru Iulii Maesu, její dcery Iulii Soaemias a Iulii Mamaeu a jejich syny Bassiany. Starší z nich, přezdívaný Elagabalus, jehož vojáci zvolili jako údajného nelegitimního Caracallova syna po zavraždění Macrina a jeho syna Diadumeniana, se zařadil do linie císařů hodnocených jednoznačně negativně, druhý, zkráceně nazývaný Alexander Severus, 27 byl naopak oslavován jako původce návratu k dokonalému věku Antoninů. Ve skutečnosti se za jejich vlády projevují výrazně známky hluboké krize. Oba jsou fakticky závislí na dvou mocenských činitelích, kterými jsou jednak armáda, jednak vlivné Syřanky (babička a obě matky). Hospodářství státu se nacházelo v úpadku, a třebaže šlo o období relativního míru, říše trpěla. Kupodivu se ale Elagabalovy výstřednosti, které vyčerpávaly státní pokladnu, z dlouhodobého hlediska nejeví jako ten nejzhoubnější činitel. Problémem byl sílící tlak sousedních národů, jemuž bylo nutno vzdorovat početnou armádou, kterou bylo třeba nějak zajistit. Obyvatelstvo tak bylo systematicky utlačováno množstvím povinností a nucených prací, zatímco se zvyšovalo množství neobdělávané půdy. Problémem byla odpovědnost městských rad za přepravu vojska a zásob i vymáhání rekvizic císařskými úředníky mezi prostým obyvatelstvem vesnic a měst včetně ubytovávání vojska.

Elagabalova vláda (218–222) působí dojmem nestability režimu, rozpadu tradičních hodnot a úpadku autority státu. Elagabalus se odklonil od náboženství předků propagací orientálního kultu s jeho neřímskými zvyky (orientální oděv, obřízka, zákaz vepřového masa) a pokusil se i o prosazení orientálního modelu konsekrování císařské moci. Negativní ohlas vyvolalo přijetí titulu slunečního kněze („nejmocnější kněz neporazitelného Sola“)28 do císařské titulatury před titul pontifika maxima. Orientální kulty neměly v Římě nikdy dobrou pověst a jejich vyznávání bylo spojováno se zvráceností, což vysvětluje množ- ství pověstí o císařových výstřelcích.

Přílišný vliv žen na císařském dvoře se projevil nejen tehdy, když babička Maesa napomohla svržení jednoho vnuka a nástupu druhého, Elagabalova bratrance Severa Alexandra, ale zejména za Alexandrovy vlády. Prameny chválí jeho spolupráci se senátem a zájem o soudnictví (který máme potvrzený i nápisně), ovšem ve skutečnosti se jednalo spíše o prázdné úlitby tradici, jimiž se zakrývala slabost vlády. Nemůžeme ani věřit pramenům, že by senátu byla ponechána reálná moc. Císař byl mladý (nastoupil ve 13 letech jako dosud nejmladší panovník) a zůstal zcela ve vleku obou žen, Maesy (zemř. asi 226) a Mamaey, jak dokazují i přemrštěné tituly a pocty, kterých se jim dostávalo.

Režim však ztroskotal na armádě. V době, kdy říše potřebovala silné vedení proti vněj- šímu nepříteli, Alexander zklamal, nedokázal vyřešit vztah s vojskem, který nechal dovést až do bodu krize. Třebaže se od císaře očekávalo, že se vyzná ve vojenství, Alexander si nedokázal vojsko získat ani úspěšným tažením, ani štědrostí. Příliš mu nepomáhal ani senát, jenž se marně snažil prosadit snížení nákladů na armádu. Už Elagabalus a jeho matka byli zavražděni vzbouřenými vojáky, nyní se navíc projevovaly následky špatné kázně ve Městě31 i v provinciích, zvlášť na východě, kde se množily dezerce. Alexandrovská propaganda záměrně tvořila kontrastní obraz k Elagabalovi, takže se v mnohém podobá obrazu Vespasianovy restaurace po letech Neronova panování a občanské válce i Nervovy vlády po Domitianovi. K Alexandrově pověsti spravedlivého a tolerantního císaře přidala tradice zkazku o tom, jak měl v larariu uchovávat obraz Abrahama i Krista.32 Nutno ale přiznat, že ve srovnání s předchozí dobou tlaku „barbarů“ na hranicích, střídání slabých císařů a občanských rozbrojů Alexandrova vláda přinesla jisté uklidnění. Alexandrovi poradci se snažili zmírnit tlak na obyvatele říše částečným odpuštěním některých daní, které byly vymáhány za Elagabala (zvl. tzv. aurum coronarium), udělová- ním privilegií a úlev vyšším vrstvám i městům.

K vnitřní krizi se přidala problematická zahraničně politická situace. Na východě se roku 224 vynořil nový nebezpečný soupeř, Sásánovská neboli Novoperská říše, jejíž zakladatel Ardašír I. ukončil éru arsakovské Parthie a přihlásil se k odkazu achajmenovských vládců a myšlence ovládnutí původního perského území dobytého Alexandrem Velikým. Nízká morálka římského vojska se projevila i v této souvislosti, část Římanů v Mezopotámii přeběhla k Ardašírovi a jeho vliv bývá hledán i u zavraždění mezopotamského správce vojáky. Boje s Novoperskou říší začaly za Ardašíra, pokračovaly za jeho syna Šápúra a vedly se dále, prakticky nepřetržitě až do pozdní antiky. Za Alexandra zavládla patová situace, kdy Peršané nevyužili nerozhodného střetnutí ani císařovy slabosti.

Druhým velkým nepřítelem zůstávaly germánské kmeny. Za Alexandra to byli Alamani, kteří zaútočili na Rýnu u Mohuče. Alexander situaci podcenil, místo boje se rozhodl pro politiku podplácení a zasévání neshod mezi Germány, a když vpadli na římské území další Germáni od Dunaje, popudil si definitivně legionáře, kteří mu zazlívali, že nechává v ohrožení jejich rodiny. Nejbližší pannonské legie proto r. 235 provolaly císařem v pořadí druhého jezdce, C. Iulia Vera Maximina. Alexander i Mamaea byli zavražděni. Maximinus pocházel z chudých poměrů, občanství získal až za vojenskou službu a v době nástupu na trůn vykonával funkci cvičitele nováčků. S vládou tohoto císaře, zvaného pro údajný „barbarský“ původ také Maximinus Thrax, končí severovská dynastie a začíná období vojenských císařů či vojenské anarchie. Maximinus (235–238) byl první skutečně vojenský císař, který bojoval po boku svých vojáků a který neměl, a asi ani nikdy nežádal, souhlas senátu. Do Říma nikdy nepřišel, soustředil se na vojenské kampaně na Rýnu a Dunaji (porazil Alamany) a nakonec byl zavražděn vojáky. Za jeho vlády se v souvislosti s rostoucími potřebami armády vyhrotilo vymáhání povinných dodávek a prací, čímž se pak inspirovali i jeho nástupci. Pro zajištění císařského titulu zvolil nesmlouvavý postoj vůči nepřá- telům; pověstné byly jeho konfiskace, jimiž se snažil zajistit financování armády, již nezbytně potřeboval proti „barbarům“, proto mu přízeň nezajistily ani úspěchy na tomto poli. Jeho ukrutnost spočívala v tom, že se narozdíl od typicky špatných císařů principátu ve vraždění neomezoval na vládnoucí třídu v Římě.

Pro dobu anarchie je typické, že si různé části vojska na různých místech provolávají císaře podle své vůle, a to i několik v jednom roce. Chybí proto čas na správu říše, ubývá populace, přičemž zároveň roste „barbarské“ nebezpečí. Z toho důvodu je dobře přijímán každý císař nebo uzurpátor, který „barbary“ zastaví.

Senát se občas vzepřel nadvládě armády a zvolil si vlastní císaře. Tak proti Maximinovi senát potvrdil titul správci Afriky Proconsularis M. Antoniu Gordianovi a jeho synovi, kteří byli císaři provoláni po vzpouře místních obyvatel proti útlaku Maximinova režimu (vládli od března do dubna 238 jako Gordianus I. a Gordianus II.). Po jejich brzké smrti si zvolil ze svého středu M. Clodia Pupiena Maxima a D. Caelia Calvina Balbina (duben–červen 238), jejichž úkolem bylo organizovat obranu Itálie proti Maximinovi. Maximinus se Itálie sice nezmocnil, ale Maximus a Balbinus padli za oběť praetoriánům. Vláda pak byla předána jejich kolegovi, třináctiletému vnukovi Gordiana I. Gordianovi III. (238–244). Za jeho vlády se znovu rozhořely boje s Persií, neboť r. 241 vystřídal Ardašíra neméně bojovný Šápúr I., jenž na trůně vydržel až do roku 272. V nich se Římanům podařilo získat zpět Šápúrem dobytou Mezopotámii a Osrhoenu díky vítězné bitvě u Rhesainy r. 242, kterou vybojoval schopný praetoriánský prefekt Timesitheus, jenž ale krátce nato zemřel. Gordianus r. 244 nejspíš padl v pokračujících bojích, ač se spekulovalo i o podílu nového praefekta praetorio M. Iulia Philippa, zvaného podle jeho původu Arabs, jenž se stal Gordianovým nástupcem (244–249). Philippus, jenž r. 248 oslavil 1000 let od založení Říma, se dal honosně titulovat Parthicus Maximus a Persicus Maximus, přestože s Peršany uzavřel mír, v němž se zavázal k zaplacení ohromného tributu.33 Prameny je však prezentován spíše v pozitivním světle, jako jednomu z mála císařů té doby mu totiž záleželo na postoji senátu; jeho tolerantní přístup ke křesťanství si některé prameny dokonce vyložily tak, že křesťanem byl.

3. století je dobou velkých invazí Gótů, k nimž se přidávaly další kmeny ze Zadunají, jako Karpové nebo Sarmati, společně nebo zvlášť překračovali Dunaj a napadali sousedící provincie Moesii, Thrákii a Dákii. Gótové prodělali v polovině 3. století vývojový pokrok a jejich nájezdy se stávaly stále nebezpečnějšími, neboť se nově pustili i na moře a začali používat obléhací stroje. Vpád Karpů postihl říši roku 238 a porazit se je podařilo až roku 244 právě Philippovi. Tehdy však také začínají poslední boje Říma o provincii Dákii. Philippova vláda skončila násilně, v bitvě u Verony proti vojevůdci Deciovi,35 jenž byl k přijetí císařského titulu přinucen legiemi na Dunaji, kam byl poslán potlačit jinou uzurpaci. C. Messius Quintus Traianus Decius (249–251) byl Philippovým opakem, co se týče postoje ke křesťanům. R. 249/250 zahájil první celoplošné pronásledování (trvající do r. 251) poté, co zjistil, že mnozí křesťané ohrožují blaho státu tím, že bojkotují účast na nařízených všeobecných prosebných obětech (supplicatio). Je příznačné, že pohanská historiografie vyzdvihuje Decia na úkor Philippa. Decius naznačil směřování své zahraniční politiky už přijetím jména císaře Traiana, jenž se proslavil výboji na Dunaji, a svou krátkou vládu strávil převážně boji s Góty, kteří nejdřív využili mocenských aspirací velitele Priska a následkem jeho zrady vyplenili hlavní město Thrákie Philippopolis. Decius utrpěl r. 250 drtivou porážku od gótského náčelníka Knivy a následně padl na další kampani u Abrittu i se synem Herenniem Etruskem (Decius Mladší), svým spoluvládcem, a stal se tak prvním římským císařem, jenž byl zabit v boji s nepřítelem. Jeho nástupcem byl zvolen z vůle dunajské armády C. Vibius Trebonianus Gallus (251–253), senátorský správce Moesie, v Římě však byl uznán Deciův mladší syn C. Valens Hostilianus Messius Quintus (251), jehož pro klid říše Gallus adoptoval. Hostilianus jako první císař po 40 letech zemřel přirozenou smrtí (ve 13 letech na mor). Gallus byl i kvůli moru, který vypukl v dunajských provinciích, nucen koupit si od Gótů mír. Král Šápúr navíc pod záminkou, že si Římané neprávem nárokují Arménii (přijali jím vyhnaného nezletilého krále Tiridata II.), obnovil válku a r. 252 porazil obrovskou římskou armádu u Barbalissu, načež obsadil hlavní syrské město Antiochii (znovu r. 256). Život Galla i jeho syna a druhého spoluvládce C. Vibia Afinia Galla Veldumnia Volusiana (251–253) skončil opět následkem provolání úspěšného vojevůdce, tentokrát se jednalo o M. Aemilia Aemiliana (253), který porazil Góty. Aemilianus byl vzápětí zavražděn druhým Gallovým vojevůdcem, Valerianem, jenž začal vládnout společně se svým synem Gallienem. P. Licinius Valerianus (253–260) patřil mezi pronásledovatele křesťanů. Měl pátrat po údajném velkém majetku církve, a proto vydal v l. 257–9 edikty, v nichž zakázal konat bohoslužby a nařizoval obcím odevzdat pohřebiště (katakomby), která získaly ve 20. letech 3. století, načež nařídil stíhat všechny presbytery, biskupy a jáhny.36 V zahraniční politice se císaři nedařilo, kolem roku 255 napadly houfy Gótů černomořské pobřeží a vyplenily bohatá bíthýnská města Níkomédii, Níkaju a Prúsu, a protože Římané neměli k dispozici flotilu, která by je zastavila, pokračovaly v pirátských nájezdech. Gallii zaplavili Alamani a Frankové, do Sýrie vtrhli Peršané a začali ohrožovat Malou Asii. Válka s Novoperskou říší skončila i kvůli šířícímu se moru r. 260 katastrofou, Valerianus se marně pokusil osvobodit město Edessu, padl do zajetí a s ním tisíce římských vojáků, kteří byli deportováni do Persie. Peršané získali obrovskou kořist.37 V této válce (r. 257) Římané přicházejí o významné pevnostní město Dúra Európos na Eufratu, které fungovalo jako nejvýchodnější výspa římské moci a na jehož dobytí r. 165 vynaložili mnoho sil. Pevnost byla pro svou exponovanost ponechána opuštěná, mimo zájmy obou stran i mimo obchodní stezky, které odtud byly odkloněny, což z ní činí ideální místo pro archeologický výzkum. Peršané pak zpustošili Sýrii, Kilikii, Kappadokii a některá města v Lykaónii a Kommagéně. Perská propaganda si nenechala ujít příležitost k posilování vědomí o vlastní nadřazenosti, jak dokazuje trojjazyčný nápis od Persepole (v parthštině, střední perštině a řečtině), tzv. Res gestae divi Saporis, i skalní reliéfy znázorňující pokoření římského císaře u Šápúrových nohou.38 Za Valerianova syna P. Licinia Egnatia Galliena (253–268) dochází vlivem spojení vnitřní nestability s „barbarskými“ nájezdy k nejhlubší krizi. Říši ničily i přírodní pohromy, mor a zemětřesení, a k nepřátelským nájezdům se přidalo drancování ze strany nedisciplinované armády. Gallienus je v pramenech kritizován za slabost, neschopnost a holdování neřestem, kvůli kterým ztratil území a jiná nechal pustošit „barbary“, což není docela pravda. Gallienus měl pověst filozofa, přátelil se se zakladatelem novoplatonismu Plótínem, a i přesto zastá- val tolerantní postoj ke křesťanství, ba dokonce vracel křesťanům zkonfiskovaný majetek. Tento postoj se vysvětluje snahou nekomplikovat si při tolika problémech s vnějšími nepřáteli situaci podněcováním vnitřních konfliktů, ale stejně jako v případě Philippa se uvažuje i o tom, že si možná oba císaři chtěli z křesťanů vytvořit loajální občanská spole- čenství. Gallienus v době neúspěchů otce na východě bojoval s dobrými výsledky na Rýnu i Dunaji, porazil Alamany a roku 268 slavil významné vítězství nad Góty, čímž se mu podařilo „barbary“ víceméně zastavit. U řeky Nestu v Thrákii zničil jednu skupinu Gótů, kteří spojení s Heruly, Bastarny a dalšími v letech 267–8 pronikli od Dněstru na lodích přes Černé moře a vydali se tentokrát až na ostrovy Kypr, Rhodos a Krétu, na lidnaté maloasijské pobřeží (Efesos) i do vnitrozemí, a následně způsobili obrovské škody v pevninském Řecku (Athény, Soluň) a po celém Peloponnésu (Korinth, Argos, Sparta, Olympia).

Císaři se vytýkalo odtržení některých území, což však bylo dáno vojenskou nutností, navíc se to stalo s jeho souhlasem. R. 258 se oddělilo tzv. Gallské císařství, tj. Germány silně zpustošená Gallie, Germánie,39 Británie a na čas Hispánie, pod vládou M. Cassiania Latinia Postuma (258–268), dalšího vítězného vojevůdce, jenž porazil Franky a Alamany,40 kteří se vydávali na výpady až do severní Itálie. Organizačně šlo o nápodobu římského císařství s vlastním senátem, konzuly i mincemi. Postumova vláda však nebyla stabilní ani nebyla naděje na její rozšíření na celou říši, on sám i jeho nástupce M. Piavonius Victorinus (269–270)41 byli zavražděni.

Významnou osobností Gallienovy vlády byl plnomocný správce v Palmýře, částečně nezávislém, bohatém městě v pouštní oáze v Sýrii, místní předák Septimius Odaenathus. Ten po Valerianově zajetí nejdřív jednal se Šápúrem, ale nakonec se postavil na stranu Galliena, jenž mu udělil hodnost corrector Orientis, a pomáhal mu boji proti Arabům i Per- šanům. Palmýrští byli schopni Peršanům vzdorovat díky podobnému způsobu boje, spolé- hali se totiž také na jízdní lučištníky a těžkou obrněnou jízdu (katafrakty), jichž používali i k ochraně obchodních cest a karavan, které sami organizovali. Odoaenathus Šápúrovi úspěšně konkuroval i v době velkých římských porážek v letech 260–267, kdy podnikal vpády na perské území a oblehl krále až v Ktésifontu. Po jeho zavraždění r. 267 se moci chopila manželka Zénobia, jež vládla za jejich syna Vaballatha a svou aktivitou dala podnět ke vzniku dalšího samostatného útvaru na území říše, jímž bylo Palmýrské království (260–273), ovládající římskou Arábii, Egypt, pro Řím stále významný kvůli zásobování, Sýrii, Palestinu a Malou Asii. Zénobia razila mince, přivlastnila si titul Augusty a synovi propůjčila titul Augusta.

Gallienovu snahu o vytlačení Gótů z říše dokončil po jeho zavraždění důstojník dunajské armády M. Aurelius Valerius Claudius II. (268–270), první z řady illyrských císařů, když r. 269 u Naissu zničil další skupinu útočníků, za což získal přízvisko Gothicus Maximus. Gótové u Černého moře pak ještě nějaký čas provozovali pirátské nájezdy, ale zanedlouho se začali v oblasti usazovat a říše si téměř na půlstoletí oddechla. Claudius však již r. 270 zemřel na mor. Po něm vládl asi dva měsíce jeho bratr M. Aurelius Claudius Quintillus (270), jenž skončil buď rukou svou, nebo cizí.

Z osudu nejvýznamnějších císařů vojenské anarchie je vidět, že jakékoliv pokusy o perspektivní dynastickou politiku selhávaly: zabit byl otec i syn Gordianové, spolu s otcem zemřel syn Maximinův (měl hodnost caesara), po smrti otce syn Philippův (hodnost augusta), starší syn Deciův zahynul spolu s otcem, mladší poté (oba hodnost augusta), oba Gallienovi synové, Saloninus a Valerianus II., zemřeli ještě před otcem (oba hodnost caesara, Saloninus krátce augustus). Jen v tomto posledním případě můžeme mluvit o skuteč- ném dynastickém programu, podobném tomu Diocletianovu, který se snažil prosadit Valerianus, když ustanovil svého syna augustem a své vnuky nechal jmenovat caesary pro Gallii a Illýrii.

Nejvýraznější postavou na trůně v době vojenské anarchie byl bezpochyby vojevůdce L. Domitius Aurelianus (270–275), jenž se pokusil o konsolidaci autokratickou, až krutou vládou, a s nímž éra vojenských císařů končí. Aurelianus připojil území oddělená za Galliena: R. 272 porazil nadvakrát Zénobii i následné povstání Palmýřanů, což mělo pro město katastrofální důsledky, neboť po odklonu obchodní cesty Palmýra zcela ztratila svůj dřívější význam. R. 274 ukončil porážkou C. Pia Esuvia Tetrika (270–273) existenci Gallského císařství, oslavil triumf a přijal titul Restitutor Orbis, ačkoliv problémy na východě i v Germánii trvaly. Císař byl nucen vyklidit provincii Dákii, na Itálii útočili Alamani a Iuthungové, což císaře přimělo budovat nové, větší hradby okolo Říma.

Po jeho smrti rukou spiklenců během příprav na tažení proti Persii nastala velmi zvláštní situace: nikdo z důstojníků si nenárokoval vládu, a proto byl zvolen po dlouhé době senátní císař M. Claudius Tacitus (275–6), jenž však rozhodně neměl v úmyslu opětovně nastolit autoritu senátu (nezrušil ani protisenátní Gallienovy vojenské reformy). Jeho snaha odvodit původ od slavného historika i brzká násilná smrt při návratu z úspěšného válečného tažení, kdy zastavil asi poslední větší útok černomořských Gótů, jen potvrzují pokračující krizi. Nový císař M. Aurelius Probus (276–282), uznaný armádou pouze na východě, začal vládu občanskou válkou s Tacitovým bratrem(?) M. Anniem Florianem, jenž padl rukou vlastních vojáků ještě před rozhodující bitvou. Probus dokončil Aurelianovy hradby a úspěšně vedl válečná tažení proti uzurpátorům, lupičům i pustošivým Alamanům a Frankům, které vytlačil z Gallie, nyní ještě ohroženější vlivem pádu Gallského císařství. Bojoval proti zbytkům Gótů a proti Burgundům a Vandalům, jež vyhnal z Raetie, za což se mu dostalo titulů Gothicus Maximus a Germanicus Maximus. Zavražděn byl vojáky při přípravě tažení proti Persii, možná i vlivem praefekta praetorio Cara, jenž byl provolán císařem.

M. Aurelius Carus (282–3) opět přistoupil k dělení říše, spolu se syny M. Aureliem Carinem (283–5) a M. Aureliem Numeriem Numerianem (283–4). Pozoruhodný je jeho pokus proniknout hluboko do Persie, kde dobyl Ktésifón a přijal titul Persicus Maximus, i následný způsob smrti (podle Historie Augusty byl zabit bleskem).42 Carus i Carinus bojovali úspěšně také s Kvády.

Období nestability je příznačně zakončeno sérií vražd, kdy nejdřív v Bíthýnii pravděpodobně zavraždí Numeriana jeho praefectus praetorio Arrius Aper, jenž je pak zabit dalším praefektem praetorio, C. Valeriem Dioclem, zvoleným důstojníky na Numerianovo místo. Diocles se ujal vlády 20. 11. 284 v Níkomédii jako C. Aurelius Valerius Diocletianus. Následovala závěrečná bitva s Carinem v červenci r. 285 u řeky Margu (dn. Morava v Srbsku), jež se nejevila jako vítězná, ale Diocletianovi přálo štěstí, Carina zavraždili jeho vojáci.

ZPĚT DO MENU HISTORIE

návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři