Počátek krize

Po letech občanských nepokojů, které provázely poslední fázi republiky, zažil Řím poměrně dlouhé období stability díky politickým krokům, které na přelomu letopočtu podnikl jeho první občan, C. Iulius Caesar Octavianus, od r. 27 př. n. l. zvaný Augustus. Rozkvětu se dočkaly i provincie, jejichž obyvatelům se dostává zvýšené péče císařů počínaje především Claudiem (41–54 n. l.). Integrace provinciálů do římské společnosti je posilována udělová- ním občanství i podporou urbanizace (silniční síť, sjednocování městské samosprávy), členové provinciálních elit získávají s rostoucí tendencí přístup k nejvyšším státním i císař- ským úřadům. Přestože se nikdy nepodařilo úplně odložit tradiční národnostní předsudky, šíří se zvláště od přelomu 1. a 2. století n. l. myšlenky o univerzalitě římského občanství bez ohledu na regionální původ. V oslavné řeči na Řím řečníka 2. století n. l. Ailia Aristeida se můžeme setkat s představou římské říše jako jediného městského státu. Ukončení nadřazenosti Říma a Itálie v životě říše bylo vyjádřeno novým administrativním členěním za císaře Hadriana, který učinil z Itálie jednu z provincií bez zvláštních privilegií (což ovšem zase zrušil jeho nástupce Antoninus Pius). Vojensky podepřená pax Romana zajišťovala říši hospodářský rozkvět, který trval od počátku principátu prakticky až do doby Antonina Pia. Dařilo se Římu i provinciím, města byla vybavována veřejnými stavbami na náklady císaře i soukromníků, rostla kvalita i kvantita zemědělské produkce, a to nejen v tradičních země- dělských oblastech, jako byla severní Afrika, ale díky šíření nových znalostí, plodin a specializaci i v okrajových provinciích na severu. Adoptivní císařové dbali o nápravu výběru daní, které se již nějaký čas týkaly také občanů, a zdokonalili systém sociálního zabezpe- čení občanů formou tradičních pozemkových přídělů i tzv. alimentačního fondu na podporu dětí ze sociálně slabších rodin.

Krize vznikala postupně a šířila se rozdílně v různých částech říše i v různých oblastech veřejného života, její počátek je proto obtížné přesně časově zařadit. Tak si editoři druhého vydání cambridgeských dějin zvolili rok 193 a nástup severovské dynastie, zatímco pro historika Diona Cassia končí zlatý věk už smrtí Marka Aurelia r. 180. Tradičně se krize ztotož- ňuje s obdobím vojenských císařů (anarchie) začínajícím r. 235, zárodky a první projevy však můžeme sledovat o mnoho let dříve. Známky krize se ve sféře sociální a právní objevují už před polovinou 2. století (prohloubení majetkových rozdílů uvnitř městské elity, zužování skupiny právně privilegovaných), i přesto ale zůstává věk Antoninů po celé 3. století v časech občanských běd zářivou vzpomínkou a nedostižným vzorem domněle šťastné vlády. Hospodářství zažívalo na některých územích rozkvět ještě na počátku 3. století za vlády Severovců a některé provincie, jako Afrika nebo Egypt, krizi odolávaly delší dobu díky tomu, že zůstávaly stranou hlavních útoků „barbarů“.

ZPĚT DO MENU HISTORIE

návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři