Západořímská říše
Východořímská říše

Východořímská říše

Po smrti Theodosia I. v r. 395 se vlády na Východě říše formálně ujal jeho nezletilý syn Arcadius. Faktické vlády se zmocnili dva ctižádostiví úředníci, praefectus praetorio Orientis Rufinus a  praepositus sacri cubiculi Eutropius. Byla zde tedy podobná situace jako na Západě, kde vládu za nezletilého Honoria vykonával vojevůdce Stilicho.

Řečtina se na Východě říše začala jako úřední jazyk prosazovat už od doby Arcadiovy vlády a vlády Theodosia II, a to nejprve v soudnictví. Její nástup do státních institucí byl ovšem velmi povlovný.291 Až do  konce existence byzantské říše se její obyvatelé ostatně označovali jako Rhómaiové, čímž zřetelně dávali najevo kontinuitu s antickou římskou říší. Gót a comes rei militaris Gainas, jenž vedl východořímské jednotky, které se roku 395 vracely na  Východ, podle Stilichonova návodu dal pokyn k  Rufinově zavraždění. Mezi oběma polovinami dříve jednotné říše vzniklo hned krátce po  rozdělení veliké napětí, k němuž přispěly také spory o správu Illyrské praefektury. Není však zřejmě potřeba se domnívat, že toto napětí bylo dáno zásadní historickou odlišností vývoje obou částí impé- ria. Spíše šlo o záležitost osobní rivality mocných ve východořímské a západořímské politice. Ve stejném roce se se svými vizigótskými bojovníky vzbouřil Alarich I. a plenil v Thrá- kii, Makedonii i Řecku. Už po roce 401/2 (Alarichovo tažení do Itálie) se však Východořímané hlavní masy Vizigótů zbavili. Od té doby byli tito Gótové již jen pomocníky a z velké části také problémem Západořímanů.

Zato od r. 395 začali do oblastí římského Východu pronikat Hunové. Jejich první jmé- nem známý král Uldin Východořímanům sice pomohl zbavit se odbojného Vizigóta Gainy, ale v r. 405 a 408 říši vojensky napadl. (Gainův osud poznamenala antigermánská reakce, která na Východě propukla prakticky ve stejné době jako na Západě.)

Arcadiova vláda trvala právě do roku 408, kdy jej vystřídal další císař z theodosiovské dynastie, Theodosius II. Obecně je v pramenech považován za panovníka slabšího, hlavně pokud se týká zahraniční politiky. Období jeho vlády však bylo po  této stránce velmi neklidné. Jeho část říše znepokojovali Peršané i Hunové. Zvláště s těmito nomády měla Theodosiova vláda obrovské těžkosti. Protože Západořímané ji předběhli s  uzavřením foederátní smlouvy s  Huny, jejichž říše se stále více upevňovala, mohli Východořímané využívat jen vojenských služeb hunských přeběhlíků, které pak hunští vladaři striktně vyžadovali zpět a tvrdě je trestali. Ve vyžadování přeběhlíků nacházeli také záminky k dal- šímu a dalšímu plenění východořímských území.

V roce 421/2 přitom vedle Hunů znepokojovali východořímskou říši i Peršané. Hunskému králi Roasovi začala Konstantinopol platit tribut za mír.

Přes nepříznivou zahraničně politickou situaci neuznal Theodosius II. v r. 423, po smrti císaře Honoria, vládu na Západě zvoleného císaře Johanna. Původně chtěl i tady vládnout sám, ale vzpoura velitele západořímské Afriky Bonifatia jej donutila tento záměr opustit. Pomohl však svými vojsky, vedenými alanskými vojevůdci Ardaburiem a  jeho synem Asparem, na trůn Honoriovu synovci Valentinianovi III., na počátku tzv. Johannovy uzurpace čtyřletému. Regentství za  něj do  jeho dospělosti vykonávala jeho matka, císařovna Galla Placidia, jedna z nejvýznamnějších žen v římské politice.

Největší škody od Hunů však říši přinesla 40. léta 5. stol. Celé oblasti v Podunají byly zpustošeny. Tragický obraz takového poplenění nám zanechal historik Priskos, který dolním Podunajím procházel v r. 449. V r. 447 požadovali Hunové jako daň za dodržování míru ročně částku 1200 liber zlata, jednorázovou „válečnou náhradu“ 6 000 solidů, výkupné za jednoho zajatce se zvýšilo z 8 na 12 solidů.

Podle Priska poplatky Hunům znamenaly pro římský Východ neobyčejnou zátěž. Pokud lze jeho údajům věřit (píše dokonce o sebevraždách bohatých daňových poplatníků), musela být rovnováha konstantinopolského státního rozpočtu velmi křehká. Rozpočet zatěžovala navíc jistě i ustavičná hunská poselstva na konstantinopolský dvůr, jejichž účelem mnohdy bylo hlavně získat bohaté dary pro vybrané vyslance, oblíbence a logady hunských králů. Theodosius II. se na radu dvorského eunucha Chrysafia rozhodl dát krále Attilu zavraždit, což se nezdařilo. Hlavní boj však s hunskou říší opět vybojovali Západořímané.

V době Theodosiovy vlády byly vztahy mezi západní a východní polovinou říše vcelku dobré, Východořímané se ve 30. letech 5. stol. pokusili (neúspěšně) zasáhnout proti Vandalům v Africe, v případě konfliktu s Huny r. 451 se však neangažovali. Ostatně Západoří- mané jim proti tomuto nepříteli nepomáhali také; za všech hunských plenění na Východě dodržovali foederátní smlouvu, již s těmito „barbary“ měli.

Jednou z nejdůležitějších událostí vlády Theodosia II. je vypracování první velké ofici- ální kodifikace římského císařského práva, známé jako Codex Theodosianus. Obsahuje výtahy z císařských konstitucí panovníků dominátu, které dosud měly anebo mohly zůstat v platnosti. Je rozdělen do 16 knih, v nichž jsou konstituce řazeny tematicky (v rámci témat pak chronologicky), a v moderních edicích k němu příslušejí také leges novellae, které vyšly v době po kodifikaci, jež byla dokončena v únoru r. 438. 1. ledna r. 439 přijal tuto kodifikaci na zasedání římského senátu Západ. Na základě Theodosiova kodexu proběhly první historicky známé recepce římského práva, a to v tzv. germánských barbarských státech.

Po smrti Theodosia II. v r. 450 se novým vládcem Východu stal Markianos, v oblasti zahraniční politiky odvážnější (ihned například odmítl platit Attilovi tribut za mír). Mezi ním a vojevůdcem Západu Aëtiem se rozvinuly bližší vztahy, nové náznaky vojenské spolupráce mezi oběma polovinami impéria (pomoc proti Attilovi za jeho invaze do severní Itálie v r. 452, kdy Východořímané vpadli na hunské území). Nelze tedy říci, že by se pouhým rozdělením moci mezi dva císaře Východ se Západem rozešel.294 Dvojice konsulů nastupovaly podle výběru obou panovníků (jeden za západní, druhý za východní část říše), zákony oficiálně platily pro celé impérium a ani záležitosti obrany nebyly po prvních letech nepřá- telství od sebe nijak důsledně oddělovány.

Markianovy zákony se snažily zasáhnout proti korupci v úřadech a zabrzdit krizi měst. V tom měl Východ podobné problémy jako druhá část impéria. Vznikala ovšem také legislativa ve prospěch senátorského stavu.

V době mezi smrtí císaře Petronia a nástupem Avita vládl Markianos krátce i západo- římské říši. Neváhal v této době usadit v Pannonii Ostrogóty králů Valamira, Thiudimira a Vidimira, takže představa jednoty říše musela zůstávat velmi živá. Jednou z největších událostí doby Markianovy vlády byl IV. ekumenický koncil v Chalkédonu r. 451. V jeho přípravě se ovšem silně angažovali především ortodoxní západořímští vladaři, Valentinianus III. a Galla Placidia,295 římský papež Lev I. a Markianova manželka Pulcheria.

Jako další konstantinopolský císař pak nastoupil León I. (457–474). Podobně jako bylo zvykem na Západě, byl na trůn pozvednut z vůle magistra militum Aspara, který byl alanského původu. Pro opory své moci sáhl však do rezerv vlastní římské říše, k horským kmenům Isaurů, kteří žili v Malé Asii a nebyli ještě příliš romanizováni. Vojenské výpravy jeho doby nebyly úspěšné. Zvláště neblaze se do historie zapsalo tažení proti Vandalům do severní Afriky v r. 468. Vedl je Leontův vojevůdce Basiliskos, který se však dal Geiserichem podplatit a východořímská říše nejen nedokázala Vandaly z Afriky vypudit, ale utrpěla ještě obrovské ekonomické ztráty (námořní výprava přišla na 9 milionů solidů). Basiliskos ovšem dík ochraně císařovny Veriny, která byla jeho sestrou, svou zradu přežil. Za zmínku stojí, že athénský Parthenón, chrám Athény Panny, byl v Leontově době přeměněn v křesťanský kostel.

Za jeho vlády se ohlásila i další vlna stěhování národů z euroasijských stepí. R. 463 se v Konstantinopoli objevili vyslanci Saragurů, Ogurů a Onogurů, kteří byli ze svých sídel vyhnání Sabiry, a tyto kmeny zase vypudili Avaři, 296 kteří asi r. 561/2 pronikli do dolního Podunají.

Isaurský prvek se poté v říši i nadále prosazoval a jeden z náčelníků isaurských kmenů, vlastním jménem Tarasikodissa, se v r. 474 stal novým konstantinopolským panovníkem. Jako císař přijal křesťanské jméno Zénón (474–491).

Problémy jeho vlády představovali domácí uzurpace, pokračující církevní spory, a také často plenící ostrogótští foederáti. Dva roky po Zénónově nástupu na trůn došlo k sesazení západořímského císaře Romula, jež znamenalo další problémy, tentokrát se vztahem ke druhé polovině říše. Zénón nepovažoval její západní část za ztracenou ani lhostejnou, v roce Romulova sesazení však musel čelit uzurpaci již zmiňovaného Basiliska.

S ostrogótskými foederáty Theodericha, syna Thiudimirova, začal vytvářet institucionální vztah, v jehož budování pak pokračovali i císařové Iustinus a Iustinianus. Poměr otce a  adoptovaného syna, císaře a  jeho patricia, měl vyjadřovat císařovu svrchovanost nad „barbarským“ králem. Roku 488 vyslal Zénón Theodericha do Itálie jako svého dočasného zástupce (vojenského patricia).

V  církevních záležitostech se císař snažil vyjít vstříc monofyzitům, kterých bylo na Východě mnoho, a navíc nacházeli oporu v perské říši.

Za Zénónova nástupce Anastasia (491–518), zvoleného konstantinopolským senátem,se zhoršily vztahy s italskými Ostrogóty. Poprvé, když jeho „barbaři“ provolali Theodericha r. 493 svým králem,297 podruhé poté, co se po dobytí Sirmia na Gepidech (r. 504) pustil dále na Východ a začal dobývat byzantská území. Těmto napjatým vztahům odpovídal i císařův postoj za  vizigótsko-franského konfliktu, kdy Theoderichovi zabránil poskytnout Alarichovi II. vojenskou pomoc. Za Anastasiovy vlády nedošlo k obnovení vztahu, který s Theoderichem Velikým nastolil Zénón, ale Theoderich se stejně nadále na základě tohoto poměru k císaři cítil být hlavou všech „barbarů“ na Západě.

Napjaté byly i Anastasiovy vztahy s římskými papeži, protože ani on nezrušil Henótikon. Spory mezi monofyzity a ortodoxními vedly za jeho vlády dokonce k uzurpaci straníka ortodoxie Vitaliana, magistra militum per Thracias.

Na  Byzanc za  jeho panování poprvé zaútočili nomádští Protobulhaři, kteří náležili k turkitským kmenům.

Ve vnitřní politice se Anastasios snažil o reorganizaci daňového systému. Kromě zru- šení daně živnostníků, o kterém jsme se již zmiňovali, nahradil městské susceptores státními úředníky zvanými vindices a posílíl úlohu peněžních dávek proti naturálním. Na  stranu ortodoxie se definitvně postavili teprve císařové Iustinus a  Iustinianus (518–565), strýc a  jeho synovec, provolaní vojskem. Vláda toho významnějšího a  déle panujícího z nich, Iustiniana (527–565), je obdobím, které podobně jako germánské „barbarské“ státy stojí na rozhraní mezi dvěma dějinnými epochami. Někteří badatelé shledá- vají v  Iustinianově době dva periodizační mezníky, které podle nich ukončují anticku epochu. Rok 529, kdy Iustinianus, který se zároveň s  herezemi snažil zničit i  poslední zbytky pohanství, dal uzavřít platónskou Akadémii v Athénách,298 anebo rok jeho smrti, 565, neboť se jako poslední konstantinopolský panovník pokusil potlačit vládu nepohodlných „barbarů“ na  Západě vítěznými válkami proti Vandalům a  Ostrogótům, které vybojovali jeho schopní vojevůdci Belisarius a Narses.

K přijetí ortodoxie Iustinus a Iustinianus poprvé nutili „barbarské“ vojáky v římských službách, ačkoli velmi mnoho z nich bylo ariány.299 V politice vůči většině „barbarů“ jednali podle osvědčeného receptu štvaní jedněch z nich proti druhým.300 S nástupcem, kterého si vybral ostrogótský král Theoderich, Eutharichem, a po jeho předčasné smrti s Eutharichovým synem Athalarichem, budovali Iustinus i Iustinianus tentýž vztah, jako už před nimi Zénón. Stával se normou, ale protibyzantská opozice mezi Góty jeho pokračování nepřála a vhodný okamžik k zahájení války proti „barbarům“ v Itálii zřejmě nedočkavě vyhlížela i Byzanc.

Mnoho utrpení a škod obyvatelstvu Byzance přinesly v Iustinianově době války s perskou říší. Peršané krutě plenili a pustošili Mesopotamii, Sýrii a Palestinu, v r. 540 zcela zničili třetí největší město říše Antiocheiu nad Orontem a r. 561 skončil konflikt s nimi uzavřením míru pro Konstantinopol málo výhodného.

V něčem Iustinianus pokračoval v politice svých předchůdců. Dlouho se snažil udržovat stejný poměr k Ostrogótům jako oni, završil jistým způsobem vývoj zákonodárství ohledně kolónů, když jim zakázal uzavírat manželství mimo hranice statku, kde měly pronajaty své pozemky. Zákonů vyšlo za jeho vlády veliké množství a jsou obsaženy ve většinou řecky psaných Novellách ke  Kodexu Iustinianu. Určitá jeho opatření předznamenávají již povlovný konec dominátu v byzantské říši. Menší provincie slučoval opět ve větší celky, zrušil správní jednotky zvané diecéze a v některých provinciích dal správcům vojenskou i administrativní moc

Zaváděl rovněž nové daně, které nejvíce dolehly na nižší vrstvy obyvatelstva. Nespokojenost jeho poddaných byla ještě víc podnícena poté, co nechal popravit několik mužů, kteří se účastnili bitek mezi Modrými a Zelenými v konstantinopolském hippodromu. Obě rozvaděné strany se spojily a žádaly nejen osvobození dvou svých příslušníků, kteří našli azyl v kostele, ale i propuštění několika nenáviděných úředníků Iustinianovy vlády. Nakonec se jejich hněv obrátil i proti císaři samotnému a došlo k velkému drancování v Konstantinopoli, které postihlo i chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia), vystavěný Constantinem Velikým. Po krutém potlačení tohoto tzv. povstání Níká (zvítězíš) vystavěl na jeho místě Iustinianus chrám ještě nádhernější.

Nová kodifikace práva, provedená za jeho vlády komisí právníků v čele s Tribonianem a  dokončená r. 534, je jedním z  nejvýznamnějších počinů tohoto období. Tato komise vytvořila sbírku, která později ve středověku dostala název Corpus iuris civilis a stala se nejvýznamnějším zdrojem recepce římského práva až do novověku. Corpus iuris civilis sestává ze čtyř součástí. Obdobou Kodexu Thedosianu je Codex Iustinianus (dokončený už v r. 528), který ve 12 knihách shrnuje císařské konstituce, z nichž nejstarší jsou tu zákony císaře Hadriana. Další je systematická učebnice římského práva, která pochází ze II. stol. n. l. (Gai Institutiones sive Elementa), třetí tvoří do 51 knih uspořá- dané výroky nejvýznamnějších římských znalců práva (Digesta). Čtvrtou součást pak představují novelly samotného Iustiniana.

Tento císař, jehož doba byla velmi bohatá na  různorodé události, nepochybně patřil k těm byzantským vladařům, kterým se jednoznačně podařilo posílit tzv. caesaropapismus. Císařovy války na Západě byly úspěšné, říše opět mohla považovat Středozemní moře za mare nostrum, ale byly velmi nákladné, stejně tak jako boje a usmiřování s perskou říší. Finančně náročná byla i  společná perská a  římská obrana proti Heftalitům, kteří sídlili severně od Kavkazu, a Iustinianus byl kromě toho ještě nadšeným budovatelem nákladných staveb. To vše se dálo za situace, kdy byzantskou říši stíhaly přírodní katastrofy a v r. 541 se tu objevila velká morová epidemie.



ZPĚT DO MENU HISTORIE


návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři