zahraniční vztahy
Hunové
Gótové
Vandalové a Svébové
Barbarské státy v Galii
Alamani
Longobardi
Barbaři v Británii
Východní sousedé

Alamani

Kmenový svaz Alamanů se vytvořil, podobně jako ten franský, ve 3. stol. n. l. a usídlil se okolo řeky Mohanu. V témž století začali také Alamani pronikat na území římské říše, a to nejenom za kořistí, ale také se zde usazovali. V 60. letech 3. stol. se zmocnili oblasti zvané Decumates agri. Jejich vpády směřovaly v tomto století i do Itálie, kam se dostávali alpskými průsmyky, a podnítily císaře Aureliana k výstavbě nových hradeb města Říma. Mezi 3.–5. stol. vpadali Alamani také do Raetie, Norika a Gallie. Svůj vlastní „barbarský“ stát nevytvořili, jejich zákoník známe až z karolínských kodifikací práva ve franské říši (Lex Alamannorum).

V r. 496 nebo 497 s nimi Chlodvík svedl bitvu u Tolbiaka (Zülpich) a Gregorius z Turonu, nejstarší historik Franků, vypráví, že se právě za této bitvy Chlodvík rozhodl stát se křesťanem.268 O podrobení Alamanů však v této době ještě nešlo, jejich nové boje s Franky spadají do roku 506 nebo 507 a k definitivní integraci Alamanie do franské říše došlo pak teprve v 8. století.

Křesťanství začal mezi Alamany jako jejich první historicky spolehlivě doložený misionář počátkem 7. stol. šířit vzdělaný irský mnich Columbanus Mladší.

Na situaci provincie Noricum Ripense269 si můžeme ukázat osud římských pohranič- ních území v posledním století antiky. Obyvatelstvo Pobřežního Norika trpělo ve 2. polovině 5. stol. vpády celé řady „barbarů“ – nejenom Alamanů, ale i Gótů, Herulů, Durynků a Rugiů. Římské posádky přitom již tuto provincii většinou opustily, protože od římského státu přestaly dostávat žold a nebyly jím zásobovány. Obyvatelé prchali z města do města – z Quintanis (Künzig) do Batavis (Pasov) a odsud zase do Lauriaca (Lorch). Uzavírali své vlastní spojenecké smlouvy s „barbary“, kterým za ochranu platili. Zásobování tady vázlo obecně a  o  obživu chudých se starala většinou církev. Postupný exodus obyvatel Norica Ripense vyvrcholil v r. 488, kdy je po porážce Rugiů Odoaker přesídlil do Itálie. Rugiové, kteří s obyvateli Pobřežního Norika uzavírali smlouvy o poskytování ochrany, vyu- žívali Římanů nejen k tomu, aby od nich vybírali daně, ale občas je také prodávali do otroctví nebo za římské zajatce požadovali výkupné. Byli ariány, a i když až na jedinou výjimku (královna Giso) katolíky v Noriku nepronásledovali, nezastavili se ani před loupením církevního majetku. Z díla historika Zósima se dovídáme, že už počátkem 5. stol. nepřinášelo Noricum římské vládě žádné daňové zisky. Po pádu hunské říše v r. 455, když se z tohoto útvaru vymanily početné germánské kmeny, nastal v jeho severní části naprostý chaos. Rugiové po své porážce r. 488 odešli až na Balkán, do okolí dnešního Svišťova, a tam se posléze přidali k  vojsku Theodericha Velikého. Zato se na  opuštěném území Rugiů, v  tzv. Rugilandu, na konci 80. let 5. stol. usadili další Germáni, Langobardi.

ZPĚT DO MENU HISTORIE


návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři