Barbarské státy v Galii

V pozdně římské Gallii vznikly a vyvíjely se celkem tři „barbarské“ státy. Kromě vizigótského, jehož dějiny po r. 507 pokračovaly v Hispánii, to byly ještě státy Burgundů a Franků.

Burgundi

Vznik burgundského království je úzce spjat s šířením hunské moci směrem na západ. Počátkem 5. stol. na svém ústupu před Huny zaujali Burgundi sídla i na levém, římském břehu Rýna, mezi dnešními městy Wormsem a Špýrem. V r. 436 nebo 437 utrpěli od Hunů drtivou porážkou, jež našla ohlas v hrdinských písních Eddy a v Písni o Nibelunzích.259 Uvažuje se také o tom, že hunský zásah proti Burgundům byl naplánován a vyžádán Římany, protože r. 435 napadli další římské území v Belgice I. Zbytky Burgundů byly roku 443 Aëtiem usazeny v tzv. Sapaudii, zhruba dnešním Savojsku, kde došlo rovněž k rozdělení půdy s původním obyvatelstvem. V údolí Rhôny postupně vyrostl silný burgundský stát, značně romanizovaný, kde panovaly vesměs dobré vztahy s původním obyvatelstvem. Dokonce když se na území burgundského království přistěhovala nová vlna Burgundů, získávali už jenom polovinu, nikoli 2/3 orné půdy. Burgundi byli až do počátku 6. stol., kdy ke katolictví konvertoval jejich král Sigismund (sv. Zikmund), oficiálně ariány. Z doby krále Gundobada (asi 474 až 516) známe sice obavy katolíků z disputace, kterou král navrhl a o níž píše biskup Avitus z Vienny, ke skutečnému pronásledování pro víru tu však nedošlo. Gundobad byl před svým nástupem na trůn angažován v římských službách, v r. 472 byl jmenován vrchním velitelem Gallské praefektury a rok nato se stal patriciem (císaře Olybria). Tento král vydal římským právem ovlivněný zákoník Lex Gundobada, který v zásadě260 platil pro Burgundy a spory mezi nimi a Římany, zatímco pro Římany samotné platil silně římskoprávní zákoník Lex Romana Burgundionum. I v tomto království tedy panovala právní personalita. Ve 30. letech 6. stol. se burgundský stát stal součástí franské říše, v níž si Burgundsko zachovávalo značnou míru samostatnosti.

Frankové

Nejúspěšnějším ze všech „barbarských“ států, vzniklých na území západořímské říše, byl právě stát franský. Nebudeme zde sledovat celý jeho vývoj, jen jeho nejstarší dějiny. Franský kmenový svaz se vytvořil ve 3. stol. n. l., kdy také začaly jeho konflikty s Římany v Porýní.261 V 5. stol. se dělil na dvě základní větve, Franky-Salie, kteří žili v dolním Porýní, a středorýnské Franky, pozdější Ripuarie.

Převážně z Franků, jak zajatců, tak dobrovolníků, se v severní Gallii vytvořily skupiny tzv. laetů (laeti). První z nich se objevují v období tetrarchie. Byli to „barbaři“ usazení zde na půdě, kteří platili římskému státu daně, podléhali římským velitelům zvaným praefecti laetorum, a byli povinni hájit nejen oblast, kde byli usídleni, ale bojovat také kdekoli jinde na území říše, kam by je Římané odveleli. Stalo se z nich zvláštní kolégium ve službách římského státu a výslužbou získávali značná privilegia, stejná jako příslušníci širší císařské gardy. Silně se také romanizovali.

Na počátku 4. stol. dal prý Constantinus I. franské zajatce při hrách předhodit dravé zvěři,262 protože se údajně jinak k ničemu nehodili, ani k zařazení do armády, ani k otroctví. Nehledě k tomu, že již od konce 3. stol. doplňovali římskou armádu jako laetové, vyznamenali se hned ve 2. polovině 4. stol. jako důležití římští vojenští velitelé i úředníci římského státu.263 V té době také již sídlili na území impéria v tzv. Toxandrii, což bylo území mezi řekami Maasou a Šeldou.

Z významných Franků v římských službách jmenujme alespoň Silvana, který byl už v době Constantinova syna Constantia II. ve funkci magister peditum a r. 355 se, dohnán k tomu dvorskými intrikami, pokusil dokonce uzurpovat císařskou moc. Jeho latinské jméno ukazuje na to, že jeho rodina žila zřejmě již na území říše delší dobu. Vysokého pozdně antického vzdělání dosáhl Merobaudes Mladší, který byl v 1. polovině 5. stol. velitelem v Hispánské diecézi. Známější je však jako jeden z nejvýznačnějších básníků pozdní antiky, za jeho literární činnost mu byla dokonce na Traianově foru vztyčena socha. Za vynikajícího znalce latiny a zároveň výtečného vojáka byl ve 2. polovině 5. stol. považován Arbogast Mladší, správce oblasti Trevíru.

Nejslavnějším Frankem v římských státních službách byl ovšem bezpochyby jeho pravděpodobný předek Arbogast Starší, který se r. 388 stal nejvyšším velitelem západořímské armády a také regentem za nezletilého císaře Valentiniana II. Až do roku 392 vládl západo- římské říši a ani v době, kdy už byl Valentinianus II. dospělý, nechtěl z této pozice ustoupit a pozvedl na trůn uzurpátora.

V první polovině 5. stol. se Frankové vícekrát pokusili rozšířit svá území v Gallii, pod vedením prvního historického Merovejce Chlogiona pronikli až k řece Sommě. Jejich snaha však ztroskotávala na úspěšné obraně Gallské praefektury, kterou vedl vojevůdce Aëtius. V r. 448, poté, co Chlogiona porazil, uzavřel s ním Aëtius foederátní smlouvu, které pak Frankové zůstávali věrni prakticky až do doby Chlodvíkovy. Tyto vztahy k římskému státu značně posílily moc Merovejců a napomohly rozvoji franského merovejského království.

Chlodvíkův otec Childerich (asi 463–481/2), jehož bohatě vybavený hrob byl nalezen na katastru města Tournai, byl římským foederátem a velmi pravděpodobně i římským úředníkem. Svědčí o tom mj. nálezy v jeho hrobě: Pečetní prsten, který prozradil jméno zemřelého, byl odznakem jeho moci jakožto germánského krále, byl však na něm vyobrazen v římském vojenském plášti a s šerpou označující vysokého pozdně antického úředníka. O stejném postavení by mohly svědčit také tzv. cibulovité spony ke spínání pláště anebo zlaté přezky k obuvi. Podobné odznaky však římští císařové leckdy dávali prostě i velitelům foederátů, stejně tak jako plat ve zlatých solidech, jež byly v jeho hrobě nalezeny také. Svědectvím, které by mohlo napomoci k řešení otázek, jež sama archeologie zodpově- dět nedokáže, by mohl být dopis biskupa Remigia z Remeše mladému Chlodvíkovi, v němž se píše, že se po svém otci ujal správy provincie Belgica II. Nicméně kmen a rod, který byl v úzkých, přinejmenším foederátních vztazích se západořímským státem, založil říši, která byla nejvýznamnější mocností západní Evropy v raném středověku.

V době nástupu krále Chlodvíka na trůn v r. 481/2 se již římská správa v Gallii udržovala jen v enklávě, která ležela mezi řekami Sommou a Loirou, na severu sousedila s Franky a na jihu s Vizigóty.265 Toto území přičlenil Chlodvík ke svému království r. 486. V r. 507, po porážce vizigótského státu, dosáhl Pyrenejí a až na území jihogallské Septimanie, které ovládal Theoderich Veliký, se stal vládcem celých někdejších římských diecézí Galliae a Septem provinciarum. V následujícím období sjednotil pod svou mocí Salie i Ripuarie, když zlikvidoval jiné dílčí merovejské panovníky. Své postavení posílil však také přijetím katolické víry, nejpravděpodobněji v r. 498/9. Byl prvním skutečně významným „barbarským“ panovníkem, který z polyteismu konvertoval přímo ke katolickému vyznání, a franský stát se tak prakticky od počátku rozvíjel bez náboženského protikladu mezi Germány a původním římským obyvatelstvem.

Někdy v letech 507–511 vznikl nejstarší psaný franský zákoník, zvaný Pactus legis Salicae, který patří k nejzajímavějším „barbarským“ zákoníkům, jednak proto, že obsahuje mnoho norem převzatých z germánského zvykového práva, dále pro překlady důležitých soudních pojmů z latinského znění kodifikace do franského jazyka (tzv. malbergské glosy),266 ale i z toho důvodu, že obsahuje ustanovení, chránící vznikající státní moc na základě starých zvyklostí germánského práva, nikoli s použitím norem práva římského. Romanizace franského království byla však vysoká a vztahy ke gallořímskému obyvatelstvu velmi dobré. Mnoho Římanů bylo mezi dvorskými úředníky franských panovníků, ale často se uplatňovali i v teritoriální správě, stávali se hrabaty, vévody, patricii, které fran- ští králové jmenovali,267 v biskupských úřadech alespoň zpočátku zcela převažovali. Již v 6. stol. běžně sloužili ve vojsku.

Na nerovnost mezi dobyvateli a původním obyvatelstvem by mohl ukazovat snad jen wergeld za zabití, zranění či jiné újmy, jak jej Pactus legis Salicae, který platil pro Franky i Gallořímany severně od Loiry, pro tato etnika stanovuje. Říman conviva regis, tedy pří- slušník královské družiny, měl poloviční wergeld oproti franskému družiníkovi, který se nazýval antrustio. Podobně tomu bylo u ostatních Římanů a také kolón měl wergeld o polovinu nižší než franský polosvobodný. Bývá to však vysvětlováno i tím, že wergeld za Gallo- římana neobsahoval složku, placenou jako náhrada rodové krevní msty (faidus), protože takový typ náhrady římské právo neznalo, ale jen fredus, poplatek králi jako ochránci vnitř- ního míru v zemi. V případě Římana hraběte (comes) byl ovšem wergeld stejně vysoký jako u hraběte franského původu (grafio) – a stejně tak u dalších královských úředníků. Ve franském státě rovněž existovala právní personalita. Pro Římany jižně od Loiry platila vizigótská Antiqua, církev se řídila kanonickým právem, středorýnští Frankové zákoníkem Lex Ribuaria, Burgundi Gundobadou atd. Nejpestřejší směsice práv se ve franském státě objevila na počátku 9. století. Feudalizace tohoto státu, jak známo, byla dovršena. Součástí franské říše se postupně stala řada germánských kmenů. Byli mezi nimi též Alamani, Sasové a Langobardi, kteří se pevně zapsali i do dějin římského impéria.

ZPĚT DO MENU HISTORIE

návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři