Gótové

Gótové, další „barbaři“, velmi významní pro dějiny pozdní římské říše, se v antických pramenech prvně objevují v 1. stol. př. n. l. u geografa Strabóna. Tradice klade jejich pravlast do Skandinávie, první sídla Gótů doložená historickými prameny i archeologickými poznatky však ležela ve východním a středním Pomořansku, severním Velkopolsku a na východ od dolní Visly. Kultury wielbarská a čerňachovská přinášejí svědectví o jejich postupné migraci z těchto končin na jihovýchod, do černomořských oblastí. V sousedství římské říše se objevili nejspíše na přelomu 2. a 3. stol. n. l. Ve 3. století, na jehož sklonku se rozdělili na západní a východní větev, pozdější Vizigóty a Ostrogóty,222 začaly jejich první konflikty s Římany, zmíněné již na str. 14–17 těchto skript. Kromě jiných území impéria napadali v té době Gótové také Malou Asii.

Vizigóti

S těmito jejich vpády souvisí důležitá událost v náboženských dějinách Evropy. Zajatci z maloasijské Kappadokie totiž u nich, konkrétně u Tervingů (Vizigótů) 223 v Podunají, začali šířit křesťanství, které se brzy ujímalo v nižších i vyšších vrstvách jejich společnosti. Nejvýznač- nější postavou gótského křesťanství se stal Vulfila, pocházející ze smíšené římsko-gótské rodiny. R. 341 byl v Konstantinopoli vysvěcen na biskupa, a to biskupem ariánského vyznání Eusebiem z Níkomédie. Stal se tedy ariánským křesťanem, a toto vyznání pak také mezi Vizigóty šířil. V r. 348 donutilo pronásledování křesťanů na gótském území Vulfilu a četné pří- slušníky jeho obce opustit sídla kmene a uchýlit se pod ochranu ariánského císaře Constantia II., který je usadil v dnešním Bulharsku, na úpatí pohoří Stará Planina. Zde se z nich stali tzv. Malí Góti, kteří se s hlavní masou svého etnika poté už nikdy nespojili.

Vulfila na římském území začal už koncem 40. let 4. stol. své velké dílo překladu liturgických knih a Bible do jazyka Gótů, srozumitelného tehdy i většině dalších germánských kmenů. Pro tento překlad musel vytvořit gótské písmo (ze znaků alfabety, latinky a runového písma Germánů) a také spisovný jazyk. Vulfilova bible se stala důležitým misijním prostředkem mezi germánskými kmeny, které tak zpočátku přijímaly křesťanství výhradně v ariánské podobě. Výhodou pro ně přitom bylo, že ariánské církve se kryly s jednotlivými kmeny či kmenovými svazy a jejich světští vůdcové byli zároveň v čele jejich církví. Nesporně velmi důležitá byla i možnost četby Písma a konání liturgie v germánské řeči. Ani na území pod vládou vizigótských náčelníků ovšem křesťanství nezaniklo a čekalo je ještě největší pronásledování, které na počátku 70. let 4. stol. vedl jak této víře, tak i římské říši velmi nepřátelský náčelník Athanarich. Z této doby uvádějí gótské i latinské prameny řadu mučedníků.

Poslední desetiletí 4. stol. přinesla vyvrcholení tzv. velkého stěhování národů. Zadunaj- ští Gótové byli v té době podle svého poměru k římské říši rozděleni na dvě skupiny. Římu nepřátelská část etnika v čele s Athanarichem podpořila proti císaři Valentovi, jenž na trůn nastoupil r. 365 a k vládě přibral také svého bratra Valentiniana I. (pro západní část říše), uzurpátora trůnu Prokopia. Valens proti této skupině Vizigótů dvakráte vytáhl. Jiná skupina, vedená náčelníky Alavivem a Fritigernem, měla zájem o římskou podporu a o vzá- jemnou spolupráci s Římany.

V 70. letech 4. stol. Hunové porazili většinu Greuthungů (Ostrogótů) a začali ohrožovat i Vizigóty. Lid náčelníka Athanaricha ustoupil do hor dnešního Sedmihradska, Gótové vedení Alavivem a Fritigernem požádali v roce 376 císaře Valenta, vládnoucího východní části římské říše, o dovolení usadit se v dolnodunajských pohraničních provinciích impéria Jejich přestěhování na území říše se nejvíce věnují dva historikové, kteří byli současníky této události, řecky píšící Eunapios a latinsky píšící Ammianus Marcellinus.225Ammianem Marcellinem je císařovo rozhodnutí pokládáno za zhoubné. Eunapios sice považuje Góty za „dračí setbu“, ale zároveň hovoří o opuštěné půdě, kterou měli obdělávat, a o rozumných opatřeních, jež měla jejich usídlení předcházet. Valens ostatně nebyl prvním vladařem, jenž uvnitř říše usazoval značné kontingenty „barbarů“. Podobně si počínal již císař Probus nebo někteří z tetrarchů.

Gótové zřejmě měli před svým přechodem Dunaje odevzdat zbraně, ale neučinili tak. Podmínkou jejich přestěhování bylo též to, aby jako celek přijali císařovo ariánské náboženství. Jeho pozice tím byla u Vizigótů posílena. Na římském území nebyli usidlováni jako foederáti. Počítalo se s tím, že budou v dolním Podunají hájit římskou hranici, obdělávat zde půdu a odvádět z ní daně. Dříve než by jim pole přinesla úrodu, měli být vyživováni z přídělů od římského státu. Podle Ammiana se na nich ovšem snažili zbohatnout dva pohraniční duces a Gótové byli dokonce nuceni prodávat své děti do otroctví. Jeden otrok byl vyměňován za bochník chleba nebo za 10 liber (asi 3,3kg) masa – skopového, vepřového, ale i psího, nebo prý dokonce masa pošlých zvířat. Když se Římané, kteří se asi přece jen zalekli velikého množství „barbarů“, jež na své území přijali, pokusili navíc zavraždit jejich náčelníka Fritigerna, Gótové proti nim povstali. K jejich vzpouře se přidala i část Ostrogótů, spojených s některými Huny a Alany, kteří přešli Dunaj násilím. Došlo k velkému plenění římských provincií a v r. 378 pak k bitvě, která patří k největ- ším vojenským střetnutím doby velkého stěhování národů a odehrála se u Adrianopole (Edirne v evropské části dnešního Turecka). Římská strana tu utrpěla těžkou porážku a císař Valens zde zahynul. Ještě zhruba čtyři roky pak pokračovalo plenění římských území. V letech 380 až 382 byli Gótové usazeni na římském teritoriu již na základě foederátní smlouvy. Smíšená skupina Ostrogótů, Hunů a Alanů byla usídlena v Pannonii (Savii), mnohem početnější Vizigóti v provinciích Dacia Ripensis227 a Moesia II. To však zdaleka ještě nebyla jejich stálá sídla.

Theodosius I. v letech 392–394 využil gótských spojenců v boji s uzurpátorem císařské moci Eugeniem, kterého na trůn na Západě dosadil magister utriusque militiae Frank Arbogast, jenž jako „barbar“ nemohl císařskou vládu převzít. V roce 395 císař Theodosius zemřel a říše byla rozdělena mezi jeho dva syny. Starší, ale rovněž ještě nezletilý Arcadius získal moc na Východě, mladší Honorius na Západě. Rok 395 je uváděn jako mezník, označující počátek samostatného vývoje říše východořímské, později byzantské,228 a západořímské. Je tomu tak proto, že tyto části říše se posléze fakticky už nikdy nespojily. Dvě vlády, dva císařské dvory, si v roce 395 začaly konkurovat. Gótští foederáti, kteří pomáhali Theodosiovi v občanské válce na Západě, dleli po rozdělenív této polovině říše, kde za nezletilého Honoria vládl magister utriusque militiae, ctižádostivý polobarbar a poloříman Stilicho. Pomýšlel nejen na využití gótských foederátů, ale i na regentství nad oběma částmi říše, které mu podle jeho tvrzení Theodosius I. postoupil. I na východořímském dvoře však byli ctižádostiví jedinci, kteří fakticky vládli za císaře Arcadia. Konstantinopolská vláda žádala, aby se Vizigóti vrátili zpět na východořímské teritorium.

Gótové skutečně nastoupili pochod na východ, ale ještě r. 395 se pod vedením svého krále Alaricha I. (395–410) vzbouřili. Jeho vojáci plenili Thrákii, Makedonii a Řecko. Teprve r. 397 přišel do Řecka Stilicho, který zde s Alarichem vedl „podivnou válku“. Počítal s ním totiž jako se svým spojencem – nikoli primárně proti jiným „barbarům“, ohrožujícím římskou říši, ale proti východořímské vládě. Ta sice Alarichovi v r. 399 udělila hodnost vojenského velitele v Illyrské praefektuře, ale r. 401 došlo na konstantinopolském dvoře k vítězství antibarbarsky naladěných kruhů a Alarichovi byly zastaveny foederátní dávky a platy.

Vizigótský král tehdy využil toho, že Stilicho musel část jednotek z Itálie stáhnout do boje proti Vandalům, kteří vpadli do Raetie. V Itálii se Alarichovi nabízela bohatší kořist, než v často „barbary“ pustošených podunajských a balkánských provinciích říše, a zahájil své první italské tažení (401–402). K jeho porážce v bitvě u Pollentie v severní Itálii došlo o velikonoční neděli r. 402, kdy Stilicho využil „barbarských“ pohanských vojevůdců i hrůzy křesťanského „barbara“ z toho, že by měl zabíjet o největším svátku křesťanského liturgického roku.

Druhé tažení Vizigótů do Itálie souviselo s antibarbarskou reakcí na západořímském dvoře, jíž podlehl také Stilicho, vojevůdce, který chtěl vyjít vstříc Alarichovým požadavkům na odměnu za jeho nasazení v Épeiru, součásti Illyrské praefektury, kde sloužil jako hrozba pro východořímskou vládu, s níž měli Západořímané spor o správní kompetence v této praefektuře.229 Po Stilichonově smrti Alarich v letech 408–410 třikráte obléhal Řím. V r. 409 dosadil v Římě jako vzdorocísaře Priska Attala, který byl římským městským praefektem a přihlásil se k polyteistickému náboženství. Když však Alarich viděl, že se legitimním vládcem říše nestane, sesadil ho. Bylo to poprvé, co „barbarský“ král, který neměl vrchní římskou velitelskou hodnost, jednal tímto způsobem. V r. 410 se mu Řím podařilo dobýt a nechal své vojáky v tomto městě po tři dny plenit. Jako křesťanský „barbar“ šetřil však životů civilního obyvatelstva a ponechával jim azyl ve významných římských kostelech, snažil se zabránit zbytečnému ničení a zakládání požárů.

Rok 410 je důležitým mezníkem v chápání situace samotnými Římany. Řím sice nebyl již od roku 402 císařským sídlem (sloužil k pobytu císařského dvora pouze občas), tím se stala lépe hájitelná Ravenna. Nadále byl však symbolem staré slávy říše a byl nazýván chrá- mem světa. Proto jeho dobytí vzbudilo v římské společnosti velmi živou diskusi o tom, v čem tkví příčiny slábnutí římského světa, které si nyní současníci zvlášť ostře uvědomili. Nejvíce se argumentovalo náboženskými důvody. Polyteisté se domnívali, že vítězné křesťanství zbavilo římskou říši ochrany bohů, kteří stáli u jejího zrodu a rozvoje. Křesťané vyvinuli teorii hříchu a následného trestu230 a argumentovali také tím, že i v dřívějších dobách římský stát stíhaly veliké pohromy, např. za 2. punské války apod. V čele polemiky mezi křesťanstvím a „pohanstvím“ stanul po roce 410 významný církevní Otec Aurelius Augustinus, biskup v severoafrickém Hippo Regiu, který v rámci této polemiky napsal své proslulé dílo De civitate Dei.

Po něm se o vysvětlení příčin úpadku římského impéria snažili ještě další křesťanští spisovatelé, jako Paulus Orosius anebo Salvianus. Ukázkou smýšlení polyteistů je např. dílo Nea historia řecky píšícího historika Zósima,232 které z úpadku římského impéria jednoznačně viní křesťany. Uvedená polemika nám velmi dobře ukazuje typické starověké (a také středověké) myšlení. Mnohem méně se objevovala argumentace ekonomická (nespravedlnost ve výběru daní, patrocinium), nebo obecně etická (celkový úpadek mravů obyvatel impéria), poukazování na špatnou vládu apod. Dobytí Říma „barbary“ bylo stejným šokem pro anticky i křesťansky smýšlející obyvatele impéria. Zanikající antický Řím se však měl brzy opět objevit jako Roma aeterna, tentokrát věčný Řím křesťanského světa.

Ještě roku 410 Alarich v jižní Itálii zemřel. Jeho nástupce Athaulf odvedl Vizigóty r. 412 z Itálie do Gallie, jak si to přála i tehdejší západořímská vláda. Zde byli r. 418, kdy kraloval Valia, jakožto foederáti usídleni na půdě římské provincie Aquitanie II, částečně také Novempopulany a Gallie Narbonensis, a to podle tzv. principu hospitality. Hospitalitas, ve vlastním slova smyslu vlastně pohostinnost, byla nejprve povinností občanů k římské armádě na pochodu. Museli jí uvolnit třetinu prostor svého domu k ubytování a zaopatřit ji třetinou ze své úrody.

Vůči „barbarským“ foederátům byla však jiného druhu. Římský stát Vizigótům na územích, která osidlovali, odstupoval dvě třetiny orné půdy (většinou šlo o půdu císařských statků nebo pozemky opuštěné), dále jednu polovinu lesů a pastvin, a dostávali také jednu třetinu k půdě připoutaných pracovních sil, tj. otroků a kolónů. Takový způsob usídlování foederátů mohl být pro říši výhodný. Neobdělávaná půda byla opět zúrodněna, „barbaři“ nebyli závislí především na poplatcích a darech od římské vlády. Soukromí vlastníci nebyli tímto dělením zřejmě příliš dotčeni, jak o tom svědčí trvající dobrá sociální pozice gallo- římské šlechty na území Vizigótů.

V 80. letech 20. století se objevilo mínění, že „barbaři“ byli na území říše usazováni nikoli konkrétně na půdě, ale za dvě třetiny daní, které se z příslušných území vybíraly. Toto tvrzení nemá však oporu v pramenech, a navíc by takové zabezpečení foederátů v době neobyčejně nuzných státních příjmů velmi zatížilo rozpočet římského Západu.233 Při nedostatečné sumě vybraných daní by foederáti zřejmě opět plenili.

Nejdůležitějším důsledkem usazení Vizigótů v jižní Gallii podle principu hospitality bylo to, že zde na základě této události vznikl nejstarší z tzv. germánských barbarských států na území říše západořímské. Vizigóti nebyli již jen pohybující se skupinou válečníků, doprovázenou svými rodinami, získali pevné území a hospodářskou základnu pro rozvoj svého království.

Ani poté nebyli ovšem pouze věrnými spojenci Římanů. Snažili se oproti foederátní smlouvě rozšiřovat svá území, získat navíc některé bohaté a významné jihogallské město, a k jejich nejvážnějšímu povstání došlo v letech 437–439 (vládl jim tehdy král Theoderich I.) Také ve válce Západořímanů s Huny r. 451 poskytli svoji pomoc až po dlouhém váhání. V r. 475, za krále Euricha, vypověděli foederátní smlouvu. Jejich území od té doby tedy ani formálně nepodléhalo římským císařům, a už předtím začali také své teritorium rozši- řovat za Pyreneje, na území Hispánie, kterou až na oblast Gallaecie, část Lusitanie a území Basků ovládali již kolem r. 473, usidlovat se tu však ve větší míře začali až od sklonku 5. stol. V Hispánii po porážce Vizigótů Franky (došlo k ní r. 507 u Vouillé) pokračovaly dějiny vizigótského státu, který r. 589, za krále Rekkareda, přijal katolické křesťanství. Romanizace vizigótského království je patrná např. na jeho zákonících, z nichž nejstarší jsou Codex Euricianus (Eurich panoval v letech 466–484) a Breviarium Alarici, vzniklé v r. 506. Prvý z uvedených zákoníků platil pro Vizigóty nebo ve sporech mezi Vizigótem a Římanem, druhý ve vzájemných sporech římských obyvatel vizigótského státu. Oba byly sepsány latinsky a vzorem byla kodifikace římského práva, pořízená za Theodosia II. (Codex Theodosianus). Následující vizigótští panovníci vydávali další zákony opět v latině. Do r. 654, kdy tento stav zrušil král Reccesvinth, panovala ve vizigótském království tzv. právní personalita (právo neplatilo pro celé území státu, ale „ad personam“).234 Od doby Reccesvinthovy úpravy se právo vizigótského státu nazývá Lex Visigothorum235 a jeho sjednocení je odrazem procesu srůstání germánského a románského prvku tohoto království v jednu společnost.

Na vizigótském území žily a tvořily také významné osobnosti pozdně antické a raně středověké slovesné kultury. Byl to např. Sidonius Apollinaris, který žil v 5. stol. v dnešním Clermontu, autor básní a literárních listů, v nichž zanechal i literární portrét vizigótského krále Theodericha II. Isidor, biskup ze Sevilly (Isidorus Hispalensis, asi 561–636) patří k nejstarším historikům „barbarských“ dějin, především však je znám jako autor díla Etymologiae. Tato encyklopedie pomocí výkladu pojmů podává poznatky z celé řady věd a oborů lidské činnosti, jako byla např. teologie, gramatika, matematika, astronomie, medicína, zeměpis, hudba, ale i zemědělství, vojenství atd.236 Iulianus z Toleda (asi 650–690) byl činný na poli teologie, historie, hagiografie a asi také latinské gramatiky, poetiky a řečnického umění. Konec trvání vizigótského království učinily v letech 711–720 muslimské výboje. Vizigótský stát patřil k silně romanizovaným „barbarským“ státům, Germáni se tu postupem času zcela sžili s původním římským obyvatelstvem. Vývoj tohoto království nese významné známky feudalizačního procesu, který tady však nestačil dospět k dovršení.

Ostrogóti

Greuthungové (Ostrogóti) vytvořili kolem poloviny 4. stol. pod vládou krále z jejich panujícího rodu Amalů a prvního skutečně historického vladaře Ermanaricha rozsáhlý kmenový svaz.

V odborných publikacích se tento útvar nazývá Ermanarichova říše a podle Jordana sahal od Černomoří až do Pobaltí. Byl to ovšem jen volný konglomerát nejrůznějších etnik, který se v 70. letech tohoto století poměrně snadno rozpadl pod údery Hunů.

Všechny Ostrogóty si však Hunové nepodrobili. Před jejich nadvládou unikla např. skupina, kterou vedli náčelníci Alatheus a Safrax, s nimiž odešel také potomek rodu Amalů, nezletilý Vidirich. Tato skupina stojí za pozornost, neboť ukazuje, jakým způsobem vznikala řada nových útvarů doby velkého stěhování národů. Podle antických pramenů tvořili tuto skupinu nejen Gótové, ale i Alani, a dokonce Hunové. Byl to tedy konglomerát etnik různého původu a jazyka, jejž stmelil výběr schopných vojevůdců, kteří pro své následovníky mohli zajistit obživu, ať už z válečné kořisti, anebo díky usazení na území, které dobudou či smluvně získají. Tato skupina přešla Dunaj na území římské říše podobně jako Vizigóti, ale dostala se sem násilím. Na počátku 80. let 4. stol. se tito „barbaři“ stali foederáty Římanů.

Hunský kmenový svaz zpočátku nedokázal těm, které porazil, úplně vnutit svou politiku. Ostrogóti, seskupení kolem dynastie Amalů, kteří žili v hunském područí, byli nejprve na území tohoto svazu značně samostatní a pouštěli se do vlastních vojenských akcí (proti Antům a Gepidům). Někdy počátkem 5. stol. reagovali na tuto jejich samostatnou zahraniční politiku Hunové tím, že násilně ukončili vládu Amalů nad jejich vlastním kmenem a do jeho čela dosazovali vladaře na základě svého rozhodování. Ve 40. letech se ovšem situace změnila, ke svému lidu se vrátili tři královští bratři z vládnoucího ostrogótského rodu, Vidirichovi synové Valamir, Thiudimir a Vidimir, kteří předtím žili v jižní Gallii a po návratu se stali velmi věrnými spolupracovníky tehdy vládnoucího hunského krále Attily.

Samostatností se vyznačovala také skupina vedená Radagaisem, v níž Ostrogóti, např. podle rakouského badatele H. Wolframa,238 převažovali. Šlo o velmi početnou skupinu, která rovněž měla polyetnické složení, a roku 405 vpadla do Itálie. Vojevůdce Stilicho stáhl na pomoc proti Radagaisově invazi jednotky z Porýní.239 „Barbary“ plenící v Itálii se mu sice r. 406 zdařilo porazit, ale oslabení rýnské hranice využila na svém ústupu před Huny k jejímu překročení další pestrá skupina „barbarů“, kterou tvořili Vandalové, Alani a Svébové (Kvádové).

Z popsaných událostí vyplývá, že římská říše už jen s velkými obtížemi bránila celé své území, v obraně vznikaly mezery, které musela vyplňovat vojáky z jiných oblastí, a to vše ještě za nasazení vysokého počtu vojáků „barbarského“ původu. Hlavní část ostrogótského kmenového svazu, nacházející se pod nadvládou Hunů, zachovala Attilovi věrnost za jeho tažení do Gallie v r. 451 a není vyloučeno, že po jeho smrti, když se proti vládě Attilových synů r. 455 vzbouřily podrobené germánské kmeny v čele s Gepidy, Ostrogóti mezi povstalci chyběli. Jordanes, který Gótům stranil, popisuje bitvu na řece Nedao velmi mlhavě, Góty zde sice uvádí, ale ve svém líčení nerozlišuje, na čí straně kteří „barbaři“ bojovali. Zajímavé je také to, že vítězní Gepidové si mohli zabrat původní sídla Hunů mezi Dunajem a Tisou, zatímco Ostrogóti museli hledat pomoc u římského císaře (Markiana) a požádat jej o usídlení v oblasti pannonských provincií. Nicméně existují v moderní vědě i názory, že se tento mocný germánský kmenový svaz vymanil z hunské vlády už před povstáním ostatních Germánů.

Po roce 455 v každém případě začíná nová etapa ve vývoji ostrogótského etnika, zvláště poté, co konstantinopolský císař Zénón vyslal syna krále Thiudimira, Theodericha, později zvaného Veliký, jakožto velitele foederátů v konstantinopolských službách do Itálie, aby tu bojoval proti jinému germánskému vůdci, Odoakerovi.

Odoaker a rok 476

Tento tradičně uváděný mezník římských dějin nevzbudil u současníků žádnou pozornost. Teprve autoři 6. stol., Marcellinus Comes a Euagrios Scholastikos, si všimli paralely mezi jménem bájného zakladatele Říma Romula a západořímského císaře, který byl r. 476 sesazen, Romula Augusta, řečeného Augustulus, protože byl v době své vlády teprve šestiletý. Císařská moc byla ve skutečnosti v rukou jeho otce Oresta, Římana z Pannonie a někdej- šího tajemníka krále Attily.
Orestes se dostal do sporu s náčelníkem germánských žoldnéřů, sloužících v Itálii, Odoakerem, jehož původ prameny neuvádějí jednoznačně, někteří tvrdí že byl Skir, jiní Rugij či Gót, považovali jej také za syna hunského velmože Edekona. Vojáci, kterým velel, měli však pestré etnické složení a převažovali mezi nimi Herulové. Pro své muže si Odoaker přál stálá sídla, podobně jako je měli vizigótští či burgundští foederáti, a žádal, aby byli podle principu hospitality usazeni v Itálii. Snad proto, že šlo o centrum říše, Orestes jeho požadavky odmítl. Odoaker jej poté porazil ve válce, sesadil jeho syna a půdu v Itálii rozdělil násilím. Prameny uvádějí tzv. sortes Herulorum.

Na Západě tedy v r. 476 nebyl císař, ale v tom nebyla současníky spatřována žádná velká změna. Událost chápali tak, že je tentokrát opět celá říše ovládána z jednoho centra, Konstantinopole, kde v této době panoval císař Zénón. Odoaker sám totiž jako „barbar“ císař- skou vládu vykonávat nemohl a o porušení tohoto „tabu“ se ani nepokusil. Všechny odznaky císařské moci odeslal Zénónovi. Vládu nad italským obyvatelstvem vykonával na základě titulu patricia, který mu Zénón udělil. Podle historika Malcha si však přál, aby Odoaker uznal autoritu Iulia Nepota, západořímského císaře, kterého sesadil Orestes (viz také níže) a který žil v Dalmatii.

To, co v té době ještě nikdo netušil, bylo, že se samostatné císařství na Západě až do roku 800, kdy je obnovil Karel Veliký, již neobjeví. Zénón sám v západní části říše po delší čas zasáhnout nemohl, protože byl zaneprázdněn domácími potížemi, Basiliskovou uzurpací a později povstáním magistra militum per Orientem Illa, který dosadil na trůn uzurpátora Leontia. Natrvalo se však s nastalou situací smířit nemínil. Na jeho území se v oné době nacházely dvě soupeřící skupiny ostrogótských foederátů, obě vedené příslušníky rodu Amalů. Jedna Theoderichem, synem krále Thiudimira, později zvaným Veliký, druhá opět Theoderichem, řečeným Strabón (Šilhavý).

Každý z těchto vůdců se zdejší Góty snažil sjednotit pod svou mocí. R. 481 Theoderich Strabón zahynul a císař Zénón (r. 483)242 obnovil úřady Theodericha, syna Thiudimirova, jehož už r. 476 učinil svým adoptivním synem per arma.243 Vrátil mu jeho tehdejší hodnost magister utriusque militiae, ztracenou roku 478 ve prospěch Theodericha Strabóna, i patriciát, obdařil jej občanstvím a konsulátem na rok 484.

R. 488 jej s jeho bojovníky, sídlícími tehdy v okolí města Novae (dn. Svišťov v Bulharsku), vyslal do Itálie, aby Odoakera porazili a území podrobili nejenom formální, ale i faktické moci císaře. Pro římský Východ to bylo vítané řešení, neboť Theoderich, který nedbal toho, že je římským občanem a bývalým konsulem, r. 487 dokonce obléhal samotnou Konstantinopol.244 K jeho tažení do Itálie se přidali také Rugiové, krátce předtím Odoakerem poražení, kteří se na Balkán uchýlili pod Theoderichovu ochranu, a v Itálii se k jeho království připojili Herulové a další Germáni, jimž Odoaker dříve velel. Porazit se jej Theoderichovi sice podařilo hned na začátku tažení, ale poté se tento germánský král uchýlil do Ravenny, která byla takřka nedobytnou pevností. Theoderich jej nakonec odsud lstí vylákal k mírovému jednání a zavraždil (r. 493).

Uvedený rok nebyl však počátkem obnovení pevné kontroly Konstantinopole nad Itálií, ale rokem vzniku nového „barbarského“ státu, království, které opět bylo složeno z různých etnik.

Theoderich, který sem byl vyslán jako císařův magister militum a patricius a jenž od r. 471, kdy zemřel jeho otec, stál jako král v čele Thiudimirových Ostrogótů a po r. 481 též Ostrogótů Theodericha Strabóna, byl r. 493 opět provolán králem – tentokrát celého svého etnicky pestrého „barbarského“ lidu. V mládí byl ovšem vychován v Konstantinopoli a jeho chloubou bylo, že umí vládnout římským způsobem. Pečlivě se snažil, aby při usazování jeho „barbarů“ podle zásad hospitality nedošlo k žádným nespravedlnostem vůči původnímu italskému obyvatelstvu.246 Velmi úzce spolupracoval s italořímskou šlechtou, jejíž příslušníci na jeho dvoře zastávali vysoké úřady a dobrá byla také jeho spolupráce s římským senátem, který i nadále fungoval. V ostrogótském království byly povoleny vzájemné sňatky mezi Římany a „barbary“, nejenom Římané, ale i „barbaři“ platili daně. Theoderich byl sice ariánského vyznání, ale katolíky na území svého království nepronásledoval.

V rámci své zahraniční politiky se Theoderich snažil vybudovat ve Středomoří koalici germánských ariánských států, v níž by byl jako oficiální zástupce východořímského císaře uznávanou hlavou. Jejich panovníky oslovoval jako své syny. Do jeho koalice patřili původně také Frankové, jejichž král Chlodvík, zakladatel franské říše, přijal však r. 498/9 křesťanství v katolické podobě (viz níže). O spojenectví s ariánskými Germány neměl poté už zájem, naopak chtěl na úkor ariánských Vizigótů rozšířit svoje území v Gallii. Před jeho tažením, které skončilo zde již vzpomínanou bitvou u Vouillé v r. 507, se Theoderich snažil zasáhnout jako arbiter a Franky s Vizigóty usmířit. Neuspěla však ani jeho myšlenka řešení sporů vzájemným jednáním, ani nemohl ve prospěch Alaricha II. zasáhnout vojensky. O to se postarali Byzantinci, s nimiž v té době byl Theoderich v dočasně nepřátelském poměru. Začali plenit pobřeží Itálie a poutali tak na sebe síly, kterých by Theoderich mohl využít proti Frankům.

Po této kolizi vzájemných ostrogótsko-byzantských vztahů se poměr krále Theodericha k Italořímanům ještě nezměnil, ale r. 523, když se Theoderichovi jeho koalice zcela rozpadla, a navíc také již věděl, že nemá k dispozici dospělého nástupce, který by byl schválen jak císařem, tak jeho „barbary“ a zajišťoval tím ostrogótskému státu mírové trvání, se králův postoj k původnímu obyvatelstvu zhoršil.

Po jeho smrti v r. 526 obnovila dobré vztahy k Italořímanům i k Byzanci jeho dcera, regentka Amalaswintha, vládnucí za nezletilého Theoderichova vnuka Athalaricha, která však byla příslušníky gótské opozice, neschvalující přílišné ústupky Římanům, roku 534 zavražděna. Císař Iustinianus (samostatná vláda 527–565) využil zavraždění své chrá- něnky k válce, která skončila r. 552 vítězstvím Byzance. Svou vládu nad Itálii obnovil Iustinianus pomocí nařízení, známého jako Sanctio pragmatica (užitečné ustanovení).247 Mezi nejvýznamnější kulturní osobnosti na území ostrogótského státu patřil již vzpomínaný Cassiodorus Senator. Jeho dílo Variae248 je nejdůležitějším pramenem k dějinám ostrogótského státu. Sepsal i dějiny Gótů, které se nám nezachovaly, ale měl je k dispozici historik Jordanes a vychází z nich jeho dílo Getica (Gótské dějiny). Po své službě quaestora na ostrogótském dvoře se Cassiodorus stal zakladatelem kláštera Vivarium v jižní Itálii, kde uložil mnichům, aby opisovali a tak rozmnožovali rukopisy děl antických autorů. Náležel také k osobnostem, které se snažily vytvářet kompendia, obsahující sukus antické a křes- ťanské vzdělanosti.

Velmi známou osobností byl také filozof Boëthius. Theoderich obdivoval jeho vzdělanost a pověřoval ho různými posláními v rámci své koalice, jako bylo opatření vodních hodin pro burgundského krále Gundobada nebo zpěváka k citeře pro franského vladaře Chlodvíka. Jemu i jeho dvěma synům udělil konsulát – tuto možnost mu na Západě přenechal konstantinopolský císař. V r. 525 dal však Boëthia, stejně tak jako jeho tchána Symmacha, popravit. Souviselo to se změnou jeho politiky vůči Římanům, kterou nejlépe zachycuje 2. část Kroniky doby Theoderichovy (v prameni Excerpta Valesiana). Mnoho badatelů hledalo důvod usmrcení učence, který ve vězení napsal dílo O útěše z filozofie (De consolatione philosophiae), které se ve středověku hned po Bibli stalo nejčtenější knihou. V podstatě se shodli hlavně na tom, že k němu nedošlo z důvodů náboženských.

Pozdější generace nezapomněly ani na Theodericha. Stal se např. významnou postavou Písně o Hildebrandovi, která vznikla již kolem r. 800, Písně o Nibelunzích (z doby kolem roku 1200), Eddy či norské Thiudreksagy (ze 13. stol.), oblíbeným hrdinou byl ve století 14. i v našich zemích.

Do doby existence ostrogótského království spadá též první církevní schisma, které způsobilo tzv. Zénónovo Henótikon, spis, který se snažil vyjít vstříc monofyzitům, jichž bylo na římském Východě mnoho. V době rozkolu, který skončil po nástupu císařů Iustina a Iustiniana, se římští papežové opírali o ostrogótského ariánského krále, aby je chránil proti konstantinopolským císařům, a Theoderich se zase mohl spolehnout na podporu římských biskupů, kterým se papežové začalo říkat v 5. stol. Pod ochranou krále Theodericha zformuloval papež Gelasius v 90. letech 5. stol. nauku o dvojí moci, duchovní a světské,251 přičemž ta duchovní měla být moci králů a císařů nadřazena. Ostrogótský stát je typem „barbarského“ království, které se vědomě, vládními opatřeními, snažilo o co nejrychlejší splynutí římského a „barbarského“ obyvatelstva v jeden celek. Obdivuhodné jsou též jeho úspěchy hospodářské, díla, zúrodňující Itálii, pokles cen obilí i vína, zajištění bezpečných cest pro obchod, spolupráce státu a bohatých soukromníků např. na melioracích, výstavba nových kostelů i jiných veřejných budov apod. Ostrogótské království představuje silně romanizovaný „barbarský“ stát, který zároveň dokázal překonat některé krizové jevy pozdně antických staletí.

ZPĚT DO MENU HISTORIE

návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři