Starověký Řím

Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově pravděpodobně v 8. století př. n. l., jež expandovala do značné části antického světa a přetrvala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdější byzantskou říši. V době svého největšího rozsahu, za císaře Traiana, se moc Říma rozprostírala do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrarum). Římem založená říše posloužila jako nástroj šíření klasické kultury, umění a obchodu do všech jím podmaněných krajů. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být v Evropě a Africe znovu dosaženo až o mnoho staletí později. Ve východní části impéria došlo k promísení latinské kultury s helénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcela romanizován. Římané navíc neměli vliv pouze na území jimi bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země, které se nacházely mimo jejich kontrolu. Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria, hlavně na východě, kde byla řečtina používána více než latina, se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. V římskokatolické církvi zůstala do dob Druhého vatikánského koncilu jediným jazykem, ve kterém byly vykonávány mše a bohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. v medicíně nebo biologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderních románských jazyků Evropy (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích. Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu.

Království

Podle starořímských pramenů se založení města Říma datuje do roku 753 př. n. l., což bylo později přijato za počátek římského letopočtu (ab urbe condita – od založení města). Zřejmě již od 10. století př. n. l. existovala na Kapitolu a Palatinu první sídla. Později se osady rozšířily i na okolní pahorky při řece Tibeře, z kterých pak jejich pozvolným spojováním vzniklo město, jehož náboženským a politickým centrem se stal Kapitol. Založení města uprostřed 8. století př. n. l. se zhruba kryje s počátkem řecké kolonizace Itálie. Podle legend souvisí vznik Říma s dějinami Tróje. Přeživší Trójané měli být prý přivedeni na území Latia hrdinou Aeneem, synem Anchísa a bohyně Venuše. Potomky Aenea byli bratři – dvojčata – Romulus a Remus, kteří byli na příkaz krále města Alba Longa brzy po narození vhozeni do Tibery. Dvojčata se však neutopila a poté, co se ocitla na břehu, uslyšela jejich pláč vlčice, která oba chlapce odkojila.

Bratři později krále Amulia porazili a založili si vlastní město, jehož vládcem se nakonec stal Romulus. Remus, který se začal Romulovi posmívat a přeskočil brázdu označující budoucí hradby města, byl nato Romulem zabit. Po Romulovi vládli městu další tři mýtičtí králové. Numa Pompilius zavedl římské náboženské obřady a zvyky. Za Tulla Hostilia si Řím v roce 659 př. n. l. upevnil své postavení zničením Alby. Ancus Marcius založil přístav v Ostii. Král (rex) měl pravděpodobně nejvyšší moc správní, vojenskou i náboženskou. Současně stál v čele rodových vůdců – senátorů (stařešinů), kteří vykonávali poradní funkci. Obyvatelstvo bylo rozděleno na tři tribue (kmeny), které se dělily na kurie a rody, podle nichž se scházelo lidové shromáždění (comitia curiata). Na konci 7. století př. n. l. napadli Řím Etruskové, kterým se město zdálo příliš mocné. Za vlády etruských králů Řím přesto rychle vyrostl v největší město Apeninského poloostrova a domohl se velkého hospodářského významu, neboť kontroloval důležité obchodní trasy: Via Latina a Via Salaria. Prvním etruským králem se v roce 616 př. n. l. stal Tarquinius Priscus.

Král Servius Tullius prý nechal postavit městské hradby a provedl také setninovou reformu vojska a lidového shromáždění. Poslední římský resp. etruský král, Tarquinius Superbus („Zpupný“), byl z města vyhnán aristokraty pod vedením Lucia Junia Bruta, protože, jak tvrdí prameny, jeho syn měl znásilnit a donutit k sebevraždě ctnostnou římskou matrónu Lukrécii. Tarquinius se nevzdal a požádal o pomoc jiného etruského krále, Porsennu, který se podle názoru některých historiků zmocnil Říma kolem roku 507 př. n. l.. Jiní historici se ovšem domnívají, že Porsenna Řím nedobyl. Podle legendy zachránil Řím před jeho útokem jediný muž – Horatius Cocles. Pravděpodobněji si však Římané zajistili svobodu vysokým výkupným. Když se Řím někdy kolem roku 500 př. n. l. zbavil etruské nadvlády, jeho vliv v Itálii, nebo zatím spíše jenom v Latiu, výrazně vzrostl. Rok 509 př. n. l., který se tradičně udává za datum této události, byl přijat až mnohem později a není pokládán za příliš jistý. Zřejmě byl odvozen od vyhnání Peisistratovců z Athén v roce 510 př. n. l. Pravděpodobnější dobou přeměny království v římskou republiku – res publica („věc veřejná“) – byl patrně počátek 5. století př. n. l., kdy již moc Etrusků výrazně poklesla. Kulturně byli Římané ve svých počátcích vystaveni silnému vlivu Etrusků. Jejich prostřednictvím se dostali rovněž do kontaktu s řeckou kulturou. Příkladem jsou etruská čísla, od Etrusků bylo převzato rovněž písmo (z něhož se později vyvinula latinská abeceda), ptákopravectví (auspicia), pohřební rituály a mnohé další kulturní vymoženosti a náboženské zvyklosti.

ZPĚT DO MENU HISTORIE

návod / historie / slavné bitvy / divy světa / císaři